Jitka Čechová, ředitelka Maturus, o. p. s. – grafické studio, které vzdělává a zaměstnává lidi s handicapem, lokální konzultantka sociálního podnikání MPSV pro Prahu.
„V sociálním podniku máme vlastní vizi. Chceme uspět na trhu kvalitou naší práce, ne soucitem a zdůrazňováním našeho zdravotního handicapu“. Chráněné dílny Fokus Vysočina, s. r. o., jednatelka společnosti Anna Šimonová pro www.ceske-socialni-podnikani.cz
Projekt Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II (dále jen Profíci II) je se sociálními pracovníky již několik let. Prakticky od roku 2014 jsou tu Profíci s jasným cílem – podpořit stávající sociální pracovníky v jejich každodenním úsilí, prohlubovat jejich odborné kompetence a pomoci jim pravidelně zvyšovat povědomí široké veřejnosti o této profesi. Projekt měl svou cestu zakončit již v polovině tohoto roku, nicméně díky velké základně sociálních pracovníků, kteří se k Profíkům připojili a především poptávce po našich akcích, jsme se rozhodli požádat o prodloužení tohoto projektu o rok. A to se podařilo.
Stárnutí populace, přibývání starých lidí a způsob jejich bytí s onemocněním v poměrně dlouhém úseku na konci života přinášejí společnosti nové výzvy. Těžce nemocní a staří lidé představují velmi zranitelnou skupinu. Ve stáří jsou časté situace, které mohou mít negativní dopad na lidskou důstojnost – přitom právě důstojnost je východiskem pro poskytování péče a důležitou součástí péče o těžce nemocné, umírající a staré lidi. Stárnutí, důstojné umírání a smrt se nás všech týkají. Naše společnost i sociální práce jako profese stojí před řadou výzev, které nemůže ignorovat. Jednou z nich je i výzva, jak zabezpečit kvalitní a optimální péči o nejslabší a nejbezbrannější – o umírající.
Úvod
Úmluva Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením podporuje „rovný přístup všech žen a mužů se zdravotním postižením k dostupnému a kvalitnímu technickému, odbornému a terciárnímu vzdělávání včetně celoživotního učení“ a také k vhodnému pracovnímu uplatnění (Novosád, 2019). V tomto příspěvku se zaměříme na inkluzivní přístup u lidí s lehkým mentálním postižením a klademe si otázku: Jakým způsobem může být akademické prostředí otevřené lidem s lehkým mentálním postižením? Díky zapojení do projektu Inclusive Campus Life1 (dále jen ICLife) popíšeme naši vizi možnosti zapojení lidí s lehkým mentálním postižením do vysokoškolského vzdělávání, uvedeme úspěšné příklady námi realizovaných činností a nabídneme některé nástroje umožňující inkluzi těchto lidí na vysokých školách2. Jde tedy o sdílení dobré praxe v inkluzivním vzdělávání a podpoře celoživotního učení lidí s lehkým mentálním postižením i o snižování rizika jejich sociální exkluze
Stárnutí populace, přibývání starých lidí a způsob jejich bytí s onemocněním v poměrně dlouhém úseku na konci života přinášejí společnosti nové výzvy. Těžce nemocní a staří lidé představují velmi zranitelnou skupinu. Ve stáří jsou časté situace, které mohou mít negativní dopad na lidskou důstojnost – přitom právě důstojnost je východiskem pro poskytování péče a důležitou součástí péče o těžce nemocné, umírající a staré lidi. Stárnutí, důstojné umírání a smrt se nás všech týkají. Naše společnost i sociální práce jako profese stojí před řadou výzev, které nemůže ignorovat. Jednou z nich je i výzva, jak zabezpečit kvalitní a optimální péči o nejslabší a nejbezbrannější – o umírající.
Úvod
SOS dětské vesničky jsou jednou z našich nejstarších neziskových organizací, která už padesát let pomáhá dětem vyrůstat v rodině. Vznikly již v roce 1969; v této době působily z nevládních organizací pomáhajících dětem v Československu pouze Skauti, Červený kříž a několik církevních spolků. V době normalizace byla činnost všech těchto organizací postupně zakázána, SOS dětské vesničky sice fungovaly dál, ale pod hlavičkou státních institucí. Hned v prosinci 1989 došlo k obnovení činnosti Sdružení SOS dětských vesniček. Organizace poskytuje v šesti krajích terénní sociální služby nabízející pomoc rodinám v krizi, jejichž problémy hrozí vyústit až v odebrání dětí. V Praze a v Karlových Varech provozuje organizace krizová centra pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Nejdelší tradici mají SOS dětské vesničky v podpoře pěstounských rodin – poskytují širokou škálu služeb pěstounům v Karlovarském, Zlínském, Olomouckém a Jihomoravském kraji. Od roku 2018 doprovázejí pěstouny také v hlavním městě Praze a ve Středočeském kraji, se zvláštním důrazem na rodiny pečující o děti s poruchou attachmentu a dalšími specifickými potřebami.