Motivace je dle Nakonečného to, co energetizuje naše chování, to, co mu propůjčuje intenzitu a délku trvání.1 Obzvláště v případě obtížných aktivit spojených s mnoha úskalími je právě motivace tím, co pohání náš vnitřní motor vpřed, tím, co nám dává sílu překonávat překážky a pokračovat dál v započatém díle.
Sociální práce, chápaná jako řešení náročných životních situací za pomoci zprostředkovávání konstruktivního dialogu mezi majoritou a cílovými skupinami ohroženými sociálním vyloučením nebo jinak znevýhodněnými, jistě patří mezi výše zmiňované obtížné aktivity spojené s mnoha úskalími. Sociální práce je pomáhající profese spojená s nutností samostatného posuzování situací, které se často vymykají všem metodikám, s nutností rozhodovat se s vědomím, že sociální pracovník nemá dostatek informací, a také s vědomím, že svým rozhodnutím ovlivní životy druhých lidí. Výše uvedená charakteristika sociální práce zaměřená na obtíže spojené s výkonem této profese implikuje skutečnost, že na profesní kompetence sociálních pracovníků jsou kladeny vysoké nároky. Jejich práce je obtížná, nadto je finančně podhodnocená a zároveň je spojena s minimální společenskou prestiží ve srovnání s vysokoškolsky vzdělanými odborníky z jiných oborů. Co tedy vede člověka k tomu, že se rozhodne právě pro sociální práci? Motivace ke studiu sociální práce je pochopitelná, ve většině případů jde o ušlechtilé ideály. Prosociálně založený jedinec touží pomáhat druhým, přispět ke zvýšení kvality života ohrožených jedinců či společnosti jako takové, mnohdy má osobní zkušenost se sociálními riziky či s péčí o potřebného ve své rodině či blízkém okolí. Vstupem do praxe se však ideály rozplynou a člověk se smiřuje s realitou. Nutno podotknout, že ne každý to dokáže.
Proč někteří sociální pracovníci dlouhá léta setrvávají v této obtížné profesi, když ze své každodenní praxe vědí, jaká je její realita? Proč jiní nevydrží? Tuto variabilitu vysvětluje právě výše zmíněný fenomén motivace.
Silně motivující je pro sociální pracovníky smysluplnost této pomáhající profese. Sociální práce má nepochybně smysl a je velmi potřebná. Sociální pracovníci, kteří jsou dennodenně konfrontováni s tím, že existuje skutečně mnoho lidí, kteří potřebují pomoc a jejichž život je velmi těžký. Sociální pracovníci vědí toto lépe než jakýkoli jiný odborník. Vědomí toho, že mají možnost přinést těmto lidem alespoň dílčí úlevu, jim nedovoluje polevit v započatém úsilí. Aby však byla smysluplnost profese pro člověka motivací k jejímu výkonu, je potřeba, aby jedinec disponoval určitým morálním kreditem.
Motivující jsou pro sociální pracovníky také pokroky jejich klientů. Přesto, že úspěchů je v sociální práci mnoho, musí se sociální pracovník vyrovnat i s neúspěchy. Navzdory vynaloženému úsilí věnovanému řešení náročné životní situace klienta, nemusí vždy dojít ke zdárnému konci, protože konečné rozhodnutí je vždy na klientovi (a je ovlivněno klientovou motivací). Záleží tedy na schopnosti sociálního pracovníka vidět i drobné změny k lepšímu a radovat se z nich.
Motivací je pro sociální pracovníky také vděk samotných klientů a ocenění ze strany zaměstnavatele či společnosti. Zde se dotýkáme problematiky kompetentního řízení lidských zdrojů v organizacích zaměstnávajících sociální pracovníky a problematiky společenské prestiže profese sociálního pracovníka. Společenská prestiž je stále ještě neodpovídající, mnoho lidí se domnívá, že sociální práci může dělat každý. S vědomím, že jde o běh na dlouhou trať, je potřeba nepolevovat v osvětě široké veřejnosti ani v profesionalizaci sociální práce. V této souvislosti zmiňuji motivační efekt kvalitního dalšího vzdělávání, které zvyšuje profesní jistotu a pomáhá budovat profesní identitu sociálních pracovníků, obnovuje jejich nadšení a podporuje jejich setrvání ve zvolené profesi.
V neposlední řadě je motivací k výkonu profese samozřejmě také výše finančního ohodnocení, protože i altruistický sociální pracovník musí uspokojovat své základní životní potřeby a živit rodinu. Aby sociální práce neztrácela své kvalitní představitele, je potřeba, aby byli odpovídajícím způsobem finančně ohodnoceni. Nutno podotknout, že v tomto směru má společnost vůči vysokoškolsky vzdělaným odborníkům z oboru sociální práce velký dluh.
Přestože je obsah motivace sociálních pracovníků proměnlivý v závislosti na mnoha vnitřních i vnějších faktorech, jde o velmi důležitou determinantu míry angažovanosti sociálního pracovníka a také jeho schopnosti a ochoty setrvat v této profesi navzdory všem překážkám, které je potřeba překonávat. S ohledem na kvalitu poskytovaných sociálních služeb považuji za vhodné podporovat motivaci sociálních pracovníků a minimalizovat demotivující faktory jejich práce (například narůstající administrativní zátěž související s regionálními kartami, které jako podmínku poskytnutí finanční podpory nově zavádějí jednotlivé kraje, dále neustále se měnící způsoby vykazování činnosti pro jednotlivé samosprávné celky atd.).
Autor článku: Táňa Faltisová
1 srov. Nakonečný 2013, s. 75.
Seznam použité literatury:
NAKONEČNÝ, M. Lexikon psychologie. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-7439-056-2.
Článek byl vydán v rámci projektu Ministerstva práce a sociálních věcí – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.