Samozřejmě, že porovnávat situaci této polské sociální pracovnice s poměry sociální práce v soudobé české společnosti nelze, protože tehdejší a dnešní poměry pro výkon sociální práce jsou nesrovnatelné. Ale v něčem může být Irena Sendler inspirativní pro českou sociální práci, a to ve svém odmítání fatalismu. Odmítala přijmout přesvědčení některých svých kolegyň, že jsou zcela bezmocné a že se musí smířit s tím, že o osudu dětí v ghettu rozhodují jiní.   

Obdobné fatalistické postoje a tomu odpovídající reakce lze vidět a slyšet jak v celé české společnosti, tak v obci sociálních pracovnic. Protože o zásadních „věcech“ rozhodují „ti nahoře“, smíří se s tím, že i se zdánlivě bezvýchodnou situací klientů nelze nic dělat. Takovýto fatalismus může být nejen výrazem skepse, ale také sloužit jako odůvodnění pro nicnedělání. Napadají mě dva příklady z nedávné doby, které mohou ukázat, jak může být fatalismus ve svých důsledcích rizikový.

 

Kauza „plameňáci“ aneb kdo je vlastně „bezzubý“

Za prvé se jedná o kauzu „plameňáci“, kdy v polovině března roku 2016 otřásl Českem útok dětí na plameňáky v jihlavské zoo. Jeden z plameňáků zemřel, druhý se z vážných zranění údajně zotavuje. Když se veřejnost dozvěděla, že pachateli byli tři romští chlapci ve věku pěti, šesti a osmi let, začala se po sociálních sítích šířit jedna z dalších vln etnické nenávisti. Na situaci se začal přiživovat i deník Blesk, který vydal dne 14. března článek s názvem „Krutý útok dětí (5, 6 a 8) na plameňáky: Sociálka malé gaunery nenapraví! Je bezzubá“. V něm „cituje“ vedoucí odboru sociálních věcí Krajského úřadu Kraje Vysočina Věru Švarcovou, která měla prohlásit, že „přes veškeré následné postupy sociálních pracovníků jsme takřka bezzubí proti vrozeným genetickým dispozicím těchto osob“.

Poté se sice objevily reakce na tento článek, ale pocházely od sociálních aktivistů (např. na A2larm, Romea.cz), a nikoliv od lidí z oboru sociální práce. Sociální pracovníci diskutovali situaci poměrně dost na sociálních sítích, ale bez snahy ji nějak aktivně ovlivňovat. Jedna část Věru Švarcovou obhajovala s argumentem, že Blesku nelze věřit, druhá část ji odsoudila jako rasistku. Rizikem fatalistického mlčení by mohlo být, že bude sociální práce spojována s  přitakáváním etnicky zaměřeným předsudkům a tedy neetickou praxí. Pokud by obec sociálních pracovnic setrvala u fatalismu, neuškodila by jen své vlastní pověsti a poslání, ale samozřejmě i klientům, kteří budou ponecháni sobě napospas, nechť si poradí s uvedenými projevy českého anticikanismu1  sami. Těžko lze také předpokládat, že si pak budou vážit profese, která má podporovat jejich práva, a přitom se nedistancuje od sporných výroků, které jí jsou přisuzovány. A v tomto konkrétním případě by fatalismus přímo uškodil i samotné Věře Švarcové, protože z e-mailů, které jsem si s ní vyměnila, vyplývá, že výše uvedený výrok neřekla (ani jako řadu dalších v textu „ocitovaných“), a Blesk rozhovor zmanipuloval2 . Sociální pracovníci by tak nechali Věru Švarcovou jejímu osudu osamělou jako kůl v plotě a nenabídli by jí žádnou oporu či mechanismus, jak očistit svou poškozenou profesní pověst.

 

Dehonestování samoživitelek a stereotypizace Romů

Druhým příkladem rizikovosti fatalismu v sociální práci mohou být výroky senátora a hejtmana Jiřího Čunka. Ten v médiích prezentuje obraz žen samoživitelek, které nedostávají od otců stanovené výživné, jako osob nezodpovědných za svůj život (např. Seznam.cz ze dne 19. 4. 2017, DVTV ze dne 31. 3. 2017). Dopouští se tak negativního nálepkování
a znevažování jedné z nejpotřebnějších cílových skupin sociální práce. Obdobně stereotypizující jsou výroky senátora Jiřího Čunka vůči romskému etniku. Opět se nabízí možnost řešit situaci fatalistickým mlčením s různými racionalizacemi od těch, že je senátor Jiří Čunek prostě jenom populista, přes konstatování, že už se této skupiny zastali jiní, po zpochybňování, zda výroky zazněly v citovaných kontextech. Anebo se lze za matky samoživitelky aktivně a veřejně postavit.

V tomto případě je výhodou, že lze nalézt řadu videí z rozhovorů s panem senátorem, takže vyřčená slova jsou prokazatelná. Pokud by se sociální pracovnice spokojily s výše uvedenými racionalizacemi, může to mít podobné důsledky jako v případě kauzy „plameňáci“. Sociální pracovníci sice budou nadále na individuální rovině podporovat samoživitelky v jejich každodenních bojích o přežití, ale tím, že rezignují na snahu podílet se na utváření pozitivního diskursu o těchto ženách, riskují, že pohled senátora Čunka se do budoucna stane diskursem dominujícím.

Jeho nedávná veřejná prohlášení působí, jako by zrovna dočetl knihu Charlese Murrayho „Příliš mnoho dobra“. Po vzoru tohoto amerického konzervativního autora obviňuje samoživitelky z nezodpovědnosti za to, že si vybraly špatné partnery, že bagatelizují rozvody, že jsou málo ekonomicky aktivní, že mohou za výchovné problémy chlapců, a tím vším zatěžují či přímo zneužívají sociální systém. Opakování a nerozporování obdobných prohlášení může vést k tomu, že si zde negativní diskurs o svobodných matkách získá více příznivců i mimo konzervativní kruhy. Skupina, která nese nejtíživěji nepříznivé důsledky některých selhání sociálního a právního systému, pak bude sama označována za „viníka“ těchto problémů. Česká společnost si sice momentálně do role obětních beránků dosadila Romy a uprchlíky, ale fatalismus může vést k tomu, že se nám řada obětin rozšíří i na tuto skupinu.

 

Prestiž sociální práce versus sebeúcta sociálních pracovnic

Pokud by sociální pracovníci takovému rizikovému vývoji nevzdorovali a fatalisticky by mlčeli, nemusí tak poškozovat pouze jejich klientky a obraz profese ve veřejném mínění, ale mohou ohrožovat i vlastní sebeúctu. S prestiží sociální práce jako profese to bylo ve společnosti od 90. let 20. století špatné vždycky, ale určitá profesní hrdost a sebeúcta uvnitř profese vycházející ze schopnosti pomáhat lidem na individuální rovině byla patrná.

Zacílení na podporu klientů v získávání individuálních kompetencí (najít práci, najít bydlení, hospodařit, pečovat o dítě atd.) k řešení problému do nedávné doby docela dobře fungovalo. Avšak kontext výkonu sociální práce se mění. Chudoba lidí roste (včetně chudoby samotných sociálních pracovnic), dostupnost důstojného bydlení klesá, sociální sektor je fatálně podfinancován (ve vztahu ke klientům, personálnímu zajištění i organizacím sociální práce), zatímco požadavky na standardizaci a administrativu se navyšují. Schopnost pomáhat klientům na individuální rovině klesá, protože příčiny problémů jsou do značné míry reprodukovány systémově.

Pokud byla sebeúcta postavena na schopnosti individuálně pomoci, pak kvůli rostoucí bezmoci možná do budoucna nebude mít již z čeho vycházet. Naopak nová příležitost pro udržení či znovuzískání sebeúcty může vznikat z převzetí odpovědnosti za ovlivňování veřejného dění. Jinak řečeno „osobní“ (individuální) je třeba chápat jako „politické“ (je třeba ovlivňovat makro-kontexty životů lidí). Pokud chce být sociální práce pro lidi užitečná, nemůže být pravděpodobně nadále apolitická.

 

Etický kodex v teorii a v praxi

Může být zajímavé podívat se na to, jaké možnosti „konat“ dává sociálním pracovnicím platné znění Etického kodexu sociálních pracovníků České republiky (dále EK). Pokud by Věra Švarcová citované výroky skutečně pronesla, pak by bylo možno odkázat na bod (1.2), v němž stojí, že „Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti.“ (bod 1.2.). Zároveň má sociální pracovník „…právo i povinnost upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů.“ (bod 2.5.1). Odpovědnosti sociálních pracovnic jsou zdánlivě ošetřeny, ale aplikace druhého z těchto bodů do výše představených situací může být značně sporná a problematická minimálně ze dvou důvodů.

Jednak není zcela jednoznačné, zda se jedná o „porušování oprávněných zájmů občanů“ (o kauze Věry Švarcové píši hypoteticky). Zda lze za porušení oprávněných zájmů občanů považovat stereotypizování, negativní nálepkování či pomluvu, je diskutabilní. Osoba, která se rozhodne na tyto situace upozornit, se pak vystavuje riziku, že bude označena jako udavač/ka či bude sama obviněna z překročení pravomoci.

Uplatňování této povinnosti může být navíc velmi rizikové, protože mainstream české sociální práce sice sám sebe nechápe jako politickou profesi, ale na druhé straně je profesí, která je silně politicky ovlivňována od mikro po makro úroveň. Hypotézu o tom, že výkon sociální práce (kdo, jak a komu poskytuje sociální práci) i podmínky tohoto výkonu (pravidla předělování zdrojů) kontrolují politici, vyslovil již v roce 2008 Libor Musil3 , a tato hypotéza se ukazuje jako oprávněná. Politické jednání v realitě ovšem nemusí vyplývat z potřeby zastávat veřejné zájmy (a už vůbec ne zájmy těch nejslabších), ale může zahrnovat řadu vedlejších motivů včetně populismu, prosazování zájmů dílčích mocenských skupin či zájmů vlastních. To v praxi může znamenat, že individuální sociální pracovník, který naplní svou etickou povinnost v zájmu klientů, značně riskuje odvetné politické postihy vůči své osobě nebo vůči celé organizaci (například výpověď, finanční postihy, bossing, neposkytnutí či snížení dotací pro organizaci).

 

Potřeba inovace Etického kodexu

EK tedy sice není k výše uvedeným situacím úplně slepý, ale zároveň lze nalézt jisté podněty, jak ho inovovat. Taková příležitost se naskýtá právě nyní. Pod záštitou MPSV se začala na sklonku roku 2016 setkávat pracovní skupina, aby vytvořila návrh Etického kodexu sociálních pracovníků ČR. Za úkol má diskutovat kontexty, které je třeba vzít do úvahy při tvorbě EK, identifikovat potřeby sociálních pracovnic ve vztahu k EK a vytvořit návrh EK, který by měl být poté diskutován širokou obcí sociálních pracovnic a sociálních pracovníků.  

V inovovaném EK by za prvé mohly být jednoznačněji upraveny právo a povinnost ozvat se proti jakýmkoliv veřejným projevům jedinců či skupin z oblasti sociální práce i mimo tuto oblast, které poškozují nejenom práva a zájmy sociálně znevýhodněných lidí, ale i jejich obraz či pověst ve společnosti. V angličtině se pro takové aktivity užívá termín „whistle-blowing“ (v překladu „pískání na píšťalku“). EK by si neměl vystačit s užíváním termínu „diskriminace“, protože ten v sobě implicitně nese představu znevýhodnění pouze v právní a sociálně politické rovině. Bylo by vhodné začít pracovat s povinností sociálních pracovnic ozývat se i vůči „opresi“, která je zakořeněna mnohem hlouběji v kulturních a sociálních institucích a v myslích lidí.

Za druhé by bylo užitečné odkázat v rámci EK na konkrétní mechanismus, jak tyto povinnosti uplatňovat, aby bylo maximálně sníženo riziko odvetných opatření. Účinnou obranou vůči nim jsou kolektivní postupy a profesní sdružování. To by prakticky mohlo znamenat vytvořit návazně na  EK nějaký profesní etický orgán, který se bude zabývat přijímáním podnětů pro „whistle-blowing“, jejich posuzováním a společným hledáním cest, jak se veřejně ozývat na podporu práv znevýhodněných lidí. To vše ideálně za spolupráce těch, jichž se oprese dotýká.

 

Mgr. Radka Janebová, PhD.

 

 

 

 Článek byl vydán v rámci projektu MPSV ČR – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751

 

1 Václav Miko, který tento pojem do českého prostředí zavedl ve své knize „Anticikanismus v Čechách“ po protiromských demonstracích v roce 2009, ho charakterizuje skrze paušální odsuzování Romů ze strany české veřejnosti za veškeré sociální problémy (za zneužívání sociálních dávek, kriminalitu, alkoholismus, nepořádek a další sociální patologie).

2 Více ke kauze viz: JANEBOVÁ, R., HALTUF, M. 2017. Kauza „plameňáci“, bulvár, rasismus a sociální práce [online]. Britské listy [7. 4. 2017]. Dostupné z: https://blisty.cz/art/86365.html

3 MUSIL, L. 2008. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“.  Sociální práce/Sociálna práca, 8(2), 60–79.