Dosavadní u nás publikované texty jsou spíše teoretického rázu, případně se zabývají kritikou současné sociální práce a potenciálními nástroji a metodami kritické perspektivy. Následující text přináší odlišný pohled. Je v něm zobrazen osobní příběh Anny, terénní sociální pracovnice, která s odstupem popisuje, jak si ke kritické perspektivě nachází cestu skrze vlastní zkušenosti. Těmi jsou mimo jiné i zážitky z dob, kdy byla sama uživatelkou služeb1  poskytovaných sociálními pracovnicemi a pracovníky přes období, kdy vykonávala to, co by se dalo nazvat klasickou sociální prací až k současné fázi, kdy už poměrně hrdě přijímá kritickou profesní identitu. Text vznikl ve spolupráci s Jakubem, který se snaží její příběh reflektovat optikou kritických a radikálních sociálních perspektiv.   


První dějství: Dozrání, které mě zlomilo

Anna: Se sociální prací a jejími představiteli jsem se setkala nejdříve jako její příjemce. Poprvé to bylo v osmé třídě základní školy. Jednalo se o starší dámu s přísným drdolem, právě takovou, jakou si sociální pracovnici představuje ještě dnes mnoho lidí. Podle charakteru projednávané záležitosti šlo nejspíš o oddělení OSPOD. Pokusila jsem se tehdy během školy v přírodě intoxikovat vysokou dávkou Ibuprofenu. Jestli bylo tehdy mým cílem pouze ulít se z povinného programu, nebo mělo moje konání nějaké hlubší sdělení, už si nevybavuji. I když jsem v té době za sebou měla i jiné úsměvné incidenty, žádné výrazné dojmy ve mně toto setkání nezanechalo.
Smysl činnosti sociálních pracovníků (tehdy spíše pracovnic) mi nebyl příliš jasný ani v následujících letech poměrně divokého dospívání.  Experimenty s návykovými  látkami se v mém případě přehouply do několikaleté závislosti na opiátech. Během putování po nejrůznějších nápravných a léčebných zařízeních se jednalo zpravidla o ženy (věkové rozmezí 25 až 60 let pro mě tehdy zahrnovalo jedno nerozlišitelné období, kdy věk je zkrátka „docela stará“), procházející svižným krokem po chodbách s barevnými šanony. Cedulka na jejich dveřích signalizovala místo, kde bylo možné prostřednictvím telefonu požádat rodiče o čisté tepláky a zubní pastu.
    I když jsem vnímala, že sociální pracovníci stojí mimo ostatní profese, společně s psychiatry, vychovateli nebo terapeuty to pro mě byli lidé, kteří v té době více či méně rozhodovali o mém životě. Jejich pozici jsem vždy chápala kdesi „na druhé straně problému“ a spojovala ji s principem odměny a trestu. Dohlíželi na můj úspěch nebo mé selhání, aniž by cokoli ovlivňovali. Jejich pozice byla spíše hodnotící.
Tato zkušenost, být pacientem či klientem, obklopena experty v pomáhajících profesích, mě v první řadě vedla ke snaze o dobrý vztah s daným pracovníkem a ke snaze „zinscenovat“ co nejlépe to, co ode mě očekává. Často mi bylo až smutno z pocitu, že vědomě klamu někoho, kdo to se mnou vlastně možná myslí dobře. Snažila jsem se naplňovat cíle, které však nebyly dány mým rozhodnutím, ale společenskou objednávkou. Tu jsem si překládala jako snahu naplnit představu o šestnáctileté dívce, která úspěšně studuje s perspektivou navazující akademické dráhy a ve volných chvílích se věnuje sportu a hudbě.. S odstupem času musím konstatovat, že tato strategie nebyla právě nejúčinnější a většinu ústavních zařízení jsem opouštěla s pořádným průšvihem na krku a s opakujícím se komentářem: „taková milá holka, zrovna od tebe bychom TO nečekali…“. Nikdy by mě nenapadlo se tehdy na kohokoli obrátit se skutečnou důvěrou, svěřit se s opravdovým trápením, které jsem zřejmě ve svém věku nebyla schopna správně rozeznat a pojmenovat. Kdokoli z expertů na můj život pro mě znamenal určitou formu ohrožení. Někdo by přece mohl poznat, že ve skutečnosti nechci abstinovat, že nechci chodit do školy a chovat se tak, jak se očekává a pak by přece zákonitě musel přijít trest  spojený s dalším omezení mých skutečných rozhodnutí.

Jakub: První část Annina textu mě vede k přemýšlení o tom, jakou roli vlastně sociálně práce plní v rámci širšího společenského kontextu a jak sociální práci jako takovou a ostatní pracovníky v pomáhajících profesích mohou vnímat uživatelé služeb. A to zejména pokud se jedná o děti, které jsou do pozice objektů sociální péče mnohdy uvrženy a nachází se tedy v poměrně nerovné pozici. Sociální práce v pojetí Anny vystupuje především jako kontrolní instituce, která posuzuje míru naplněného očekávání, ale pouze ve směru od společnosti k uživateli služby. Optikou radikální perspektivy zde dochází k situaci, kdy se kromě pomocné funkce od sociální práce očekává především kontrola nad určitými skupinami a jedinci s cílem zachovat panující společenský řád (Fook in Malík, 2009). Janebová (2014) v této souvislosti píše o normativní funkci sociální práce, která se může projevovat nátlakem na její příjemce i v takových oblastech, jak má fungovat „správná žena“, jak má fungovat „rodina“, jaká má být „sexuální orientace“, apod.  V textu Anny může být tato funkce reprezentována tlakem na produktivitu, školní prospěch a slušné chování. Přičemž pokud pracovníci tuto kontrolní funkci nereflektují, může docházet k jednosměrnému uplatňování moci bez zohlednění zájmů klientů nebo celých marginalizovaných skupin (Smith, 2010). Sociální pracovnice a jejich kolegové a kolegyně se pak stávají kontrolory společenské objednávky. Někým, kdo je na „na druhé straně problému“ a zřejmě i opravdového řešení, které, jak se zdá, není Annou v tu chvíli spatřováno pouze jako snaha o nápravu jí samotné, ale i společnosti, která ji chce napasovat do určitých předem nastavených rámců.
Jako důležité mi ale přijde také to, s jakou mocí disponuje v příběhu  Anna jako dítě. Ta se velmi rychle učí, že všichni ti kontroloři společenských objednávek mohou být lehce oklamáni domnělými zprávami o úspěchu, kterými se uživatel služby snaží uspokojit toho, kdo nad ním má moc, aniž by musel něco doopravdy změnit a být tím tak ohrožen. Tento proces se typicky odehrává v totálních institucích, jako je vězení, čehož si všiml už Goffman (2003) při zkoumání sociální situace hospitalizovaných nebo uvězněných. Tento pohled zároveň částečně zpochybňuje rigidní chápání radikální perspektivy, kdy na jedné straně jsou ti „zlí a mocní“ experti a na druhé straně „bezmocní, kontrolovaní“ klienti. V důsledku toho se i sami sociální pracovníci podřizují sociální objednávce by  uspokojili své zadavatele, ať už se jedná o konkrétní instituci, ve které pracují nebo vágnější společenský status quo a mohou být tedy objektem oprese stejně jako jejich klienti.
Jak ale poznamenává Anna, za této situace není možné navázat důvěrný vztah mezi příjemcem / příjemkyní sociální práce a sociálním pracovníkem / pracovnicí. Situace, ve které se oba nachází, totiž neumožňuje mluvit o věcech, které se týkají kontroly a oprese, jimž čelí.

Anna: Rozhodnutí změnit dosavadní způsob života přišlo velmi nenápadně. Měla jsem pocit  jako by spíš pomalu dozrálo. Můj vztah k terapeutům a sociálním pracovníkům si zachoval původní obrysy potřeby dobře s nimi vycházet, být oblíbená a přidala se snaha ve všem maximálně vyhovět a nekriticky dodržovat pravidla. Myslím, že jsem na chvíli snad věřila v to, že poctivé plnění všech pokynů a snaha o dodržování pravidel jsou základem pro úspěch v rozhodnutí abstinovat. S odstupem si ovšem nemyslím, že by došlo ke změně, natož abych dozrála. Myslím, že jsem se spíš nechala zlomit.  Strach o život a o svobodu… a pak už si na to člověk nějak zvykne.

Jakub: Následující pasáž Anny je podle mého názoru dobrým vhledem do toho, jak může být formována identita v prostředí „expertů na náš život“, kdy se pomáhající profese stávají nástrojem disciplinární moci (Janebová, 2014). Slovy postmoderní terapeutky Anderson (1997) se z profesionálů stávají spíše experti na obsah klientova života, na jeho zarámování na škále normality, než experti na spolupracující vztah s klientem. Je celkem pochopitelné, že vzdor a neustále hraní identity „hodné holky“ se časem stane vyčerpávající. Moment, kdy dochází k přijetí norem a pravidel skupiny, která nebyla původně vlastní, popisuje Goffman (2003) jako konverzi, kdy člověk přejme identitu nápravné instituce. Toto se netýká pouze vězení, kterým se zabývá Goffman, ale i mnohem subtilnějších institucí jako je například terapeutická komunita pro léčbu závislostí. Zde nová identita může být formovaná terapeutickým modelem, v rámci kterého se neuživatel služby učí internalizovat a individualizovat důvody svých potíží. Frankel (in Hilte, 2000) v souvislosti s tímto mluví o léčebném procesu jako o změně identity. Komunita představuje určitý mikrosvět podobný rodině, kde probíhá resocializace. Lidem, kteří se zde „léčí“, je vtisknut nový pohled na objektivní realitu a prostřednictvím významných druhých u nich dochází k nové identifikaci a přijetí jiné subjektivní reality. Ta mnohdy závisí na léčebné ideologii (treatment ideology) té dané instituce, ve které léčba probíhá (Hilte, 2000). K potížím, se kterými přicházejí, se přitom málokdy staví kriticky s poukazem na jejich strukturální důvody. Ty jsou namísto toho zasazovány do kontextu jejich „abnormální“ osobnosti, případně nastavení jejich rodinného systému. Nová identita přitom není vnucována autoritativně, jak si všiml Foucault (1975), ale má konstitutivní povahu. To znamená, že instituce již nepotřebují více násilí na uplatňování své moci, protože skrze měřítka normality, se kterými se klient srovnává, dochází k vnitřní disciplinaci. Tu Anna s odstupem vnímá nejdřív jako „dozrání“, aby vzápětí reflektovala, že šlo zároveň o „zlomení“, tedy přijetí něčeho, co ji nebylo vlastní.  

Druhé dějství: Kouzlo zmizelo

Anna: Nedokážu říct, jestli jsem už během své uživatelské zkušenosti uvažovala o tom, že se sociální práce stane tématem mého pracovního života. S teoretickými základy sociální práce jsem se seznámila až během studia na vysoké škole a nutno říct, že porovnání s praktickou zkušeností získanou do té doby ve mně vzbudilo rozčarování. Mlžný opar tajemství a záhady tohoto oboru pro mě nadále ještě zhoustly. Během prvního ročníku studia jsem nastoupila na částečný pracovní úvazek v jedné z institucí, která se v minulosti pokoušela napravit mé nezdravé životní návyky. Tehdy jsem své přijetí na pozici vychovatelky chápala jako ocenění výsledků mé úporné snahy stát se lepším člověkem a velmi jsem si ho vážila. Dnes si této zkušenosti vážím snad ještě víc, i když odvahu mých kolegů přijmout mě bez předešlé zkušenosti a odpovídajícího vzdělání pro přímou práci s tzv. problémovou mládeží si vysvětluji jako trochu ješitnou touhu potvrdit si dobré výsledky vlastní práce. A vlastně proč ne. Vlastní zkušenost pro mě tehdy byla něčím, na čem se dal stavět důvěrný vztah s jen o něco mladšími dospívajícími.  Chatrnost tohoto přístupu mě tehdy nikterak netížila.
Dnes to vnímám jinak a jsem kritická k přístupu, se kterým se dnes identifikuje mnoho „expertů“ v oblasti závislostí. K přístupu kdy „ex-userství“ je forma kvalifikace pro práci s lidmi, a to zejména v abstinenčně zaměřených službách. Tento pohled totiž nahrává úvaze: „Když jsem to zvládl já, tak to přece musí zvládnout každý. “ Zejména v oblasti závislostí vnímám od kolegů se zkušeností vzývání pohledu, že to, čím jsme museli projít v léčebnách a komunitách, bylo sice drsné, ale „my jsme to taky dali, tak si to vyžerte, zelenáči.“ Dnes si uvědomuji, že zažitá zkušenost s problematikou, ve které se člověk staví do role experta, může stejně dobře sloužit jako škodit a vést k pocitu, že prostřednictvím pomoci druhým mohu částečně odčinit vlastní hříchy.

Jakub: Líbí se mi, jak Anna poukazuje na to, že vlastní zkušenost nemusí nutně znamenat, že jsme vybaveni lépe pomáhat lidem se stejnou zkušeností, jako je například užívání drog. Naopak může dojít k tomu, že získáme přesvědčení, že cesta, po které jsme šli my sami, je ta správná a uživatele služby do ní, ať už více nebo méně vědomě, můžeme tlačit. Organizace Alliance, která se dlouhodobě zabývá participací lidí s drogovou zkušeností na práci v sociálních službách, ve svých příručkách v té souvislosti upozorňuje na riziko vystavování svých osobních modelů a filozofií o užívání drog na své kolegy nebo klienty (Alliance, 2015). Podle nich to může vést ke snížení motivace využívat danou službu a mnohdy mylnou interpretaci, že se jedná o klientův „odpor“ vůči změně.

Anna: Když jsem nastoupila na pozici vychovatelky, bylo mi tehdy 23 Nad pracovním stolem mi visel plakát s karikaturou Freuda a byla jsem právě uchvácena principy transakční analýzy. Krátce po mém nástupu se uvolnila pozice sociální pracovnice. O přijetí nabídky jsem nijak dlouze nepřemýšlela a po stručném vysvětlení náležité administrativy, započatém studiu sociální práce a několika krátkých vzdělávacích kurzech jsem se stala „královnou šanonů“. Nepamatuju se, že by se mezi kolegy před 10 lety mluvilo příliš o certifikacích nebo standardech kvality služeb, nicméně ujištění o dostatečné kvalifikaci stačilo a já to dál neřešila.  Zhruba v té době došlo k novelizaci Správního řádu o předběžných opatřeních a vzhledem k tomu, že velká část dětí, které jsme přijímali k terapeutickému pobytu, přicházela z diagnostických a výchovných ústavů, bylo součástí mé agendy  i vydávání rozhodnutí o jejich přemístění. Celý jeden šuplík v mém pracovním stole tak zaplnily obálky s modrým pruhem. Přesně takové obálky, které dokáží vzbudit vlnu emocí a napjaté dusné ticho mezi slovy „přišel ti modrák“ a samotným otevřením obálky, jejíž obsah napovídal, jaký osud čeká na adresáta. Tehdy poprvé jsem pocítila tajemné zaříkání, kdy se lidská identita člověka mění v číslo jednací. Poprvé jsem také zažila slalom mezi zákony, směrnicemi, pokyny a realitou. Samotný princip přemisťování dětí mezi jednotlivými institucemi byl tehdy v absolutním rozporu s principy a filozofií zařízení. Zmatek a bezmoc záhy vystřídala triumfální iniciace a zasvěcení do tajů temného sdružení čarodějek s šanonem. Rada zkušené kolegyně z jiného zařízení a spiklenecké mrknutí, které bylo znatelné i po telefonních drátech, vrátila stav vesmíru zpět do rovnováhy. Není důležité, co na úřední listině není, ale co tam je.
    
Jakub: Na této části příběhu mi přijdou podstatná dvě místa. Jedním z nich je to, že s iniciací do kasty expertů, sociálních pracovníků, přichází i pochopení, že pravidla se za určitých podmínek mohou ohýbat a že lze do určité míry falšovat úřední listiny ve prospěch klientů. Tím druhým je pak to, že iniciace do podvratných technik probíhá skrze „zkušené kolegyně“, „královny šanonů“, které si dokážeme představit jako radikální sociální pracovnice jen těžko. A přece se zdá, že praktiky radikální sociální práce, mezi které patří dle Leonarda (in Malík, 2009) např. i falšování a pozměňování statistik a záměrné zamlčování některých údajů ve snaze zajistit uživatelům odpovídající služby a ochránit je před poškozujícími nařízeními institucí, jsou v běžné praxi zakotveny mnohem častěji, než by se mohlo zdát. Jejími nositeli přitom paradoxně mohou být na první pohled právě pracovníci velmi konvenčních a kontrolujících institucí jako je OSPOD, Úřad práce nebo diagnostický ústav.    

Anna:    Moje kvalifikace bývalé uživatelky drog, ale i drogových služeb, která chce pomáhat, se stala jakýmsi leitmotivem prvních let v roli experta v oblasti práce s mladistvými uživateli drog. Spolu s přesvědčením, že problém je jasně ohraničený tím, že někdo dělá něco, co nemá, a když to dělat nebude, problém se vyřeší, jsem si předpověděla velmi rychlou kariéru končící akutním vyhořením a ztrátou ideálů. Přesvědčení, že všichni se mohou ze svých potíží dostat, pokud budou skutečně chtít, společně s naprostou ignorací rodinného nebo společenského kontextu, vytvářelo dojem, že problém je oddělený temný kout duše jednotlivce, který lze důsledným tréninkem a pevnou vůlí ke změně překonat. Klienti se prostě rozdělují na motivované a nemotivované a s odstupem času se podle několika jasně daných bodů hodnotící škály dají zařadit mezi úspěšné nebo neúspěšné. Většina holek a kluků mi tehdy povídala o tom, jak se chtějí napravit a že už tentokrát se opravdu budou snažit. A většina z nich selhávala právě s takovou pravidelností jako já sama. I zářivé světlo ostatních expertů, nyní kolegů, pro mě záhy vybledlo. Zjištěním, že oni sami se často nechovají tak, jak to vyžadují po svých klientech a ve svých osobních životech se často brodí obtížemi klienta nízkoprahových služeb, se pro mě stali o něco bližším živočišným druhem. Kolečka v soukolí pravidel a principů se začala zasekávat. Kouzlo zmizelo. Po čtyřech letech práce na pozici sociální pracovnice jsem odešla. Tvrdý střet s realitou a brzký konec této jedné etapy práce v sociálních službách ale neznamenal jen otřes ze ztráty iluzí. Znamenal především možnost znovu se nadechnout a začít chápat věci v mnohem širších souvislostech, hledat, co nemusí být na první pohled zřejmé a především znamenal možnost kriticky se ohlédnout za svou vlastní minulostí a tím nastartovat proces skutečného zotavení.

Jakub: V tomto úryvku Anna popisuje svou rychlou cestu k vyhoření, a to skrze víru, že řešení problémů jejích klientů může být dosaženo pouze na individuální rovině. Kritiku individualismu v pomáhajících profesích už předneslo mnoho autorů z radikálně kritické (Fook, Mullay) i postmoderní perspektivy (Anderson, 1997; White, Epston, 1990). Nicméně až zde je naznačeno, jakou bezmoc a vyhoření mohou cítit samotní sociální pracovníci, kteří skrze něj přistupují k problémům, které mohou mít, jak píše Anna, širší rodinný nebo společenský kontext. Mullay (in Turbett, 2014) k tomu poznamenává, že sociální pracovníci, kteří postrádají anti-opresivní perspektivu, jsou mnohem náchylnější k vyhoření. Jejich analýza situace totiž postrádá vysvětlení, proč sociální problémy nadále přetrvávají a proč jsou jejich intervence a praxe tak neúčinné i přes nejlepší snahu klienty správně zařadit a pomoci jim. Spolu s bezmocí, kterou mohla Anna v průběhu svých prvních zkušeností pociťovat a rozpouštěním ideálů o sociální práci, se objevuje i rozpouštění ideálu o samotných expertech pomáhajících profesí. Z nich se stává o něco bližší živočišný druh.  

Třetí dějství: Překonat hranici

Anna: Od té doby se moje chápání sociální práce posunulo ještě o kus dál. Mé současné postoje výrazně ovlivnila zkušenost z práce terénní sociální pracovnice v jednom malém městě nedaleko Prahy. Práci v tzv. sociálně vyloučených lokalitách jsem si představovala docela jednoduše. Pomůžu lidem tam, kde nestačí, s vyplněním formulářů, občas někoho někam doprovodím, poradím, jak přihlásit dítě do školky nebo jak si vyřídit důchod. To, že každodenní rasismus patří k dobrému jménu každého slušného spoluobčana, mi bylo známo předem. Jak hluboce je ovšem nenávist k jinakosti zakořeněna i na místech jako jsou úřady, vzdělávací zařízení nebo odborné ordinace, které by teoreticky měly stereotypy překonávat a nabízet pomoc každému bez ohledu na jeho původ, mě po celou dobu mého ročního působení v rámci sociálního odboru města nepřestalo překvapovat. Vstupovala jsem ale do světa „těch druhých“ s pocitem prvňáčka a nepřišlo mi právě na místě poučovat lidi o generaci starší, než jsem já.
Čím dál častěji jsem v jednotlivých kauzách vnímala fakt, že někde mezi jednotlivcem a možným řešením jeho problému stojí cosi, co se ani s nejlepší vůlí nedá překonat. Ať už šlo o hledání podnájmu pro rodinu s romským příjmením, hledání zaměstnání pro člověka se záznamem v trestním rejstříku nebo prostý fakt, že někdo zkrátka nemá peníze na léky. S vrozenou ješitností a touhou posouvat věci směrem k řešení nezbylo než zkoušet zavedená pravidla obcházet. Některá zásadní doporučení z profesionálního vybavení sociálního pracovníka se najednou zdála být na překážku a vedle lidských příběhů přestala dávat smysl. Dobrým příkladem může být moment, kdy poprvé půjčíte peníze. V situaci, kdy neexistuje žádné jiné řešení a veškerý rozum napovídá, že to je to jediné správné, co se dá v danou chvíli udělat. Děkuji tak náhodě, že mě před takové rozhodnutí postavila a pomohla mi překonat hranici, která do té doby stála mezi mnou a skutečnými problémy druhých. V konfrontaci s nespravedlností systému, ignorací úředníků a nemožností dovolat se spravedlnosti, kdy vás začne požírat vlastní vztek, je totiž útěk na stranu těch, kteří potřebují vaši pomoc, jediným logickým řešením. Člověku se velmi uleví v momentě, kdy může přestat zastávat postoje společnosti, které jsou pro sociální změnu sice žádoucí, nicméně zcela neúčinné. A tak se náhle přihodí, že si uvědomíte, že bez drobné trestné činnosti se tato rodina neobejde, nebo že pokud tento muž půjde pracovat legálně, jeho účet obestaví exekutor.

Jakub: Setkání s rasismem, který je reprodukován kolegy z profese, popisuje Anna jako překvapující. Lze se jen domnívat, co se od sociálních pracovníků, kteří „poučovali lidi o generaci starší“ mohla doslechnout. Nicméně v souvislosti s Romy, nebo chudými, kterými Romové ostatně mnohdy v důsledku jsou, pozorujeme rozvinutý koncept zásluhovosti (Šafářová, 2014). Optikou radikální perspektivy se jedná o další z důsledků individualistického pojetí sociální pomoci, kdy je chudý člověk obviňován, že si za svou chudobu může sám.  Poučování taky může poukazovat na nedostatečný repertoár samotných sociálních pracovníků pro účinnou pomoc klientům dostat se z problémů, které souvisí se stigmatem a dlouhodobým vyloučením celé skupiny. Přebrání utlačující perspektivy individualismu se pak jeví jako sebezáchovný mechanismus.
Jako další důležitý moment Anna popisuje překročení do té doby nepřekročitelných hranic v podobě půjčení peněz. Jak už bylo výše naznačeno, takové „kolaborování“ s klienty může mít krom reálného dopadu na jejich život i velmi terapeutický efekt pro sociálního pracovníka, který vykračuje ze své profesionální ulity a stává se člověkem, který stojí spolu s uživatelem sociální služby na stejné straně „pomyslné barikády“. Tu tvoří nejrůznější nařízení, pravidla institucí, které v některých situacích mohou ze sociálního pracovníka udělat pouze pasivního svědka lidského neštěstí, jak poznamenává i Keller (2011). Na druhou stranu je třeba si uvědomovat rizika takového počínání, v podobě omezených zdrojů pracovníka jako jedince, ale především v podobě rizika ohrožení své profesní pověsti v tradičně nastavené instituci. Za nepříznivých podmínek mu může takové počínání v dlouhodobé perspektivě v důsledku uškodit a je třeba stále posuzovat rizika s ním spojená.     

Anna: Před 5 lety jsem se vrátila k mému nejosobnějšímu tématu. K drogám a na ulici. Působím jako terénní sociální pracovnice v Praze. V pomyslné hierarchii služeb pro lidi s problematickým vztahem k drogám stojí tato pozice na nejnižších příčkách. Kdesi na opačné straně žebříčku jsou psychoterapeuti. Pro mě osobně se ale jedná o místo, kde se můžete setkat se skutečnými problémy lidí na drogách. Místo, kde se nejlépe stírají rozdíly mezi námi a „nimi“.  Lidé, se kterými přicházím do kontaktu, mají jasnou představu o tom, co ode mě chtějí a zpravidla nepředstírají, že naplňují nějaké mé představy o jejich změně. Já zase netoužím po tom kohokoli měnit a přijímám všechny s respektem k jejich situaci. Netvrdím, že by se pro mě lidé, kteří přicházejí, stali pouhými oběťmi v soukolí systému. Spíš jsem zcela přehodnotila potřebu hledat viníka. Mnohem lépe si také uvědomuji, jak na jedné straně voláme po změně, integraci, resocializaci jednotlivce, a na druhou stranu jsme to právě my, experti, kdo nastavuje pravidla a vymýšlí překážky.  Tváříme se, že pokud dotyčný skončí se svým zlozvykem, „vyléčí se“ a vrátí se jako zdravý jedinec do společnosti, možná mu bude odpuštěno, a na druhou stranu zcela ignorujeme překážky, které takovou změnu znemožňují. Nevidíme, nebo nechceme vědět, jak obtížné je sehnat stabilní a důstojné bydlení, nevidíme nástrahy dluhových pastí, nevidíme a nejsme schopni ovlivnit nedůstojné zacházení ze strany zdravotníků, úřadů a ignorujeme šikanu ze strany policie.

Jakub: Líbí se mi Annino poukazování na paradox, na který už jsme oba poukázali dříve. A to rozpor mezi perspektivou individuálního řešení problémů, které mají ale strukturální příčiny. Na stránkách Časopisu sociální práce na toto téma proběhla ostatně diskuze mezi Magdou Frišaufovou a Alešem Herzogem. Herzog vyzdvihuje důležitou roli individuálního plánování, které obnáší nastavování osobních cílů, kterých klient spolu s pracovníkem postupně dosahují, přičemž Frišaufová oponuje, že „…je otázkou, zda koncept individuálního plánování neposiluje praxi, která je zaměřená pouze na individuální problémy klienta…a odvádí pozornost od práce s prostředím klienta.Např. při hledání neformálních zdrojů podpory nebo při identifikaci a působení na různé formy strukturální diskriminace, která má zásadní vliv na klientovu situaci.“

Závěr:    

Anna: Zoufale postrádám sílu a energii, která by učila lidi, kteří jsou na okraji společnosti, začít prosazovat svoje zájmy. Jsme to i my sociální pracovnice a pracovníci, kteří je tlačíme do role pasivních příjemců našich služeb. Služeb, které jsme navrhli tak, aby vyhovovaly našim představám. Mýlíme se v jedné zásadní věci. Nemůžeme vracet napravené jednotlivce do společnosti, která svým uspořádáním „porouchané“ jedince sama vytváří. Sociální práce pro mě už neznamená pouze změnu jednotlivce, ale touhu po změně společnosti tak, aby byla spravedlivější pro všechny.

Jakub: Poslední Anniny řádky jejího textu vnímám jasnou výzvu. Sociální práce potřebuje vykročit za hranice individuálního diskurzu, který ji okrádá o mnoho nástrojů sociální kritiky a úsilí o společenskou změnu. Výzvu, kterou věřím, že bude nadále šířit ve svém okolí i prostřednictvím tohoto textu směrem k dalším sociálním pracovníkům.  A to i k těm, kteří třeba v některých momentech zahlédnou i střípky příběhu, který znají ze svého vlastního profesního života. Samozřejmě bude na nich, nakolik si vezmou tuto perspektivu k srdci a nakolik ji reálně budou moci uplatňovat v rámci organizace, ve které pracují. Nicméně, jak píše radikální sociální pracovník Iain Fergusson (2009): „Jiná sociální práce je možná“.  

 

Autoři: Anna Hausnerová, Jakub Černý

 

1)Záměrně se v textu snažíme používat i jiné termíny než hojně používaný pojem „klient“, který implikuje buď podřízenou pozici ve vztahu sociálního pracovníka a příjemce sociální práce nebo navozuje obchodní kontext zákazníka a prodejce. Oba tyto původní významy slova „klient“ podle nás nekorespondují s pozicí, jakou by měl mít člověk, který se dostává do vztahu se sociálním pracovníkem. Jako alternativu volíme pojmy „příjemce“ sociální práce nebo „uživatel“ služby, i když slovu „klient“ se na některých místech, obzvlášť pro jeho jednoduchost a „zaužívanost“, neumíme vyhnout.

 

 

Literatura:

Alliance (2015). Good practice guide for employing people who use drugs. Hove

Anderson (1997). Conversation Language and Possibilities: A Postmodern Approach to Therapy. Basic Books

Ferguson, I. (2009), ‘Another Social Work is Possible!’ Reclaiming the Radical Tradition. In V. Leskošek (Ed.), Theories and methods of social work, exploring different perspectives (pp. 81-98). Ljubljana: University of Ljubljana.

Fook, J. (1993). Radical casework: a theory of practise. Alexander St Crows Nest: Allen&Unwin.

Foucualt, M. (1975). Discipline and Punish: the Birth of the Prison, New York: Random House.

Goffman, E. (2003). Stigma. Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. 1. vyd. Praha : SLON

Hetmánková, R. (2014). Sociální práce, jde to i jinak? Deník Referendum. Dostupné online na: http://denikreferendum.cz/clanek/18748-socialni-prace-jde-to-i-jinak

Hilte, M. (2000). Narratives of recovery from clients and staff in treatment organisations. In. Fountain, J., et al. (2000) Understanding and responding to drug use: the role of qualitative research. (s. 233 – 236) Belgium : European Monitoring Centre for Drugs and Drug Addiction.


IFSW (2014). Global definition of social work. Dostupné online na: http://ifsw.org/get-involved/global-definition-of-social-work/

Janebová, R. (2014) Kritická sociální práce. Hradec Králové, Gaudeamus,
Keller, J. (2011). Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha

Lavalette, M. (Ed.) (2011), Radical social work today, The policy press.

Malík, T. (2009) Možnost využití radikální sociální práce v praxi terénního sociálního pracovníka v romské komunitě (bakalářská práce). FSS MU. Brno.

Mullaly, R. (1993). Structural social work: ideology, theory and practice. Toronto: The Canadian publishers.

Poživil, D. (2014). Zrušte sociální práci. Deník Referendum. Dostupné online na: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/137747/?lang=en

Slačálek, O., Rychetský, L. (2013). Strážci postkomunistického dobra. A2 Kulturní Čtrnactideník. Roč. 9, č. 7, s. 18-19.

Smith, R. (2010). Social work, risk, power. Sociologial research online. Vol. 15 (1). Dostupné online na: http://www.socresonline.org.uk/15/1/4.html

Šafářová, A. (2014). Identita zasluhujícího a její konstruování příjemci sociálních dávek (bakalářská práce). FSV UK. Praha

Turbett, C. (2014). Doing radical social work, London: Palgrave Macmillan

White, M., Epston, D. (1990) Narrative means to therapeutic ends. New York : W.W. Norton