Sociální pracovník neziskové organizace s cílovou skupinou „cizinci“ není pečovatelská služba, ani pověstná paní Zubatá z Kolji. Je to průvodce. Provádí cizince procesem řešení situací, které migrant sám neumí a mnohdy ani nemůže vyřešit např. třeba z důvodu jazykové a sociokulturní bariéry. Neřešíme nicméně problémy za klienta, ale s ním. Na začátku si jej vyslechneme a zjistíme, co vlastně prožívá, jak svoji problematickou situaci vidí, co již podnikl, a kde se v řešení zastavil. Pak následuje dialog, ve kterém se snažíme cizinci srozumitelně vysvětlit, jaká řešení lze nabídnout. Snažíme se klienta zorientovat, jak to u nás funguje a co lze obvykle v takové chvíli podniknout. Právě v této fázi se dostáváme na pomyslné rozcestí ve vztahu k českým občanům, kteří plynně hovoří česky a celý systém fungování společnosti jim stačí vlastně jen trochu připomenout, protože minimálně už někdy slyšeli názvy příslušných úřadů, institucí a zařízení.
Aspekt migrace v sociální práci
Cizinec je na tom jinak. Migrace s sebou totiž přináší tři základní překážky. Najednou se ocitáte v jiné zemi. Většinou nikomu moc nerozumíte a musíte překonávat jazykovou bariéru. To je vlastně jedna z největších překážek. Informace k vám proudí tak trochu zkresleně, o významu některých slov musíte dost přemýšlet, a to i tehdy pokud vám někdo překládá téměř vše. Vždy se jedná pouze o zprostředkovanou informaci. Ve svého tlumočníka tedy musíte mít stoprocentní důvěru. Ovšem i pokud byste jako cizinec měli to štěstí, že jste například vyrostli v bilingvním manželství a jazyk nové země bezchybně ovládáte, narazíte zákonitě na další překážku: normy a nepsané zvyky majoritní společnosti. Jak vlastně společnost ve vaší nové domovině funguje? Kde se co vyřizuje? Za co všechno se musí platit a co je zdarma? Jak správně vyplnit papíry na úřadech? Zkrátka, najednou před vámi vyvstává poměrně dost otázek ohledně vašeho dalšího fungování, které jste ve své mateřské zemi řešit nemuseli. Všechno šlo totiž tak nějak samospádem, případně vám ochotně vše vysvětlili příbuzní a známí či sousedé z vaší ulice. A to je z mého pohledu ten třetí kámen úrazu, na který jako migrant narazíte. Vaše sociální vazby jsou přerušeny v nenávratnu. Najednou okolo sebe již nemáte své staré známé, sousedy a mnohdy ani širší rodinu: tety, sestřenice a bratrance. Jste prostě sami, v lepším případě se svojí nejbližší rodinou. S budováním sociálních vazeb ale začínáte znovu, stejně jako s budováním svého společenského statusu. Migrací se z vás totiž dost často stává pan/paní Nikdo. Je jedno, co jste dokázali a čím jste byli v zemi původu. Zde jste cizincem.
Podpůrné sítě pro cizince
Pokud se tedy cizinec ocitne v těžké životní situaci, může se ve své situaci obrátit kromě státních zařízení i na neziskové organizace, které se věnují právě cizincům. O existenci těchto organizací se dozví buď od jiných migrantů, anebo přímo ve státních zařízeních (od pobytových středisek po úřady), kde mají organizace své letáky s propagací činnosti, nebo kam sociální pracovníci neziskových organizací přímo dojíždí vykonávat sociální práci v rámci subdodavatelských smluv se státním sektorem.
Většina nestátních organizací pro cílovou skupinu cizinci má registrované sociální služby, které cílové skupině poskytuje. Nejčastěji je to odborné sociální poradenství, terénní programy, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, ale i třeba pobytové služby jako azylové domy. Pro výkon profese sociálního pracovníka je nutné splnit podmínku minimálně vyššího odborného vzdělání v oboru, poměrně rozsáhlou znalost legislativy a v neposlední řadě jazykovou vybavenost. Mimo to je zde povinnost průběžně se vzdělávat a to alespoň v rozsahu 24 hodin ročně. To vše za mzdu, která se povážlivě blíží té minimální. Proč zde zmiňuji finance? Protože ty k výkonu práce sociálního pracovníka neodmyslitelně patří. Mnoho sociálních pracovníků je totiž zároveň i fundraiserem. Na jednu stranu je to velmi svazující a limituje to čas strávený s cílovou skupinou. Na druhou stranu ovšem máte tak trochu svobodu v tom, jaké služby a aktivity pak můžete cílové skupině poskytnout. Tato svoboda je ovšem relativní. Píšete totiž projektové žádosti do výzev, které koriguje stát. Ten určuje podporované aktivity a priority. Vlastně tak zadává, co se od neziskového sektoru požaduje.
Sociální pracovník jako pečovatel?
Ne! Úkolem je uživatele služby co nejvíce motivovat, naučit jej v rámci jeho možností a na základě jeho kompetencí co největší samostatnosti. A to i v případě, že uživatel zvolí variantu řešení, která pro něj nedopadne dobře. Typicky touto variantou bývá se situací nic nedělat a vyčkávat. I tak to ale v rámci práce sociální pracovník bude respektovat. Nejsme tu od toho, abychom hodnotili.
Zde se trochu výkon práce sociálního pracovníka s cizinci rozchází s představou většiny státních institucí. Jejich pracovníci často vyžadují a mnohdy jednání s cizincem podmiňují právě tím, že s ním budou komunikovat jen a pouze přes sociálního pracovníka jako prostředníka. Takováto varianta však uživatele služby, cizince, nic nenaučí. A právě o tom by terénní sociální práce měla být. Poskytnout uživateli prostor a nácvikovou formou s ním situaci vyřešit. Je to samozřejmě o dost časově náročnější, než situaci vyřešit s úsměvem za něj. Musíte se uživateli služby dost věnovat, vše mu vysvětlit, trpělivě čekat, než na základě vysvětlení pochopí jednotlivé kolonky ve vyplňovaném formuláři a všechny další souvislosti nabízeného řešení. Pokud existuje jazyková bariéra, je třeba s ním předem nacvičit komunikaci na daném úřadě.
Sociální práce v zemi, která je tranzitem
Proč je česká republika zemí spíše průjezdní? Důvodů je hned několik. Velké komunity cizinců ze třetích zemí srovnatelné s Německem, Rakouskem, Británií či Francií u nás prakticky nejsou, snad mimo vietnamskou a ukrajinskou komunitu, kde lze hovořit o národnostní menšině. To u cizinců budí mnohdy pocit, že v zemích s delší migrační zkušeností se snáze ve své komunitě aklimatizují a bude o ně lépe postaráno v rámci jeho subkultury. Dalším důvodem jsou finanční náklady. Pokud se budeme bavit o možnostech sociálního zabezpečení (dávkách hmotné nouze, státní sociální podpory a důchodovém zabezpečení), ve zkratce lze říci, že rozhodně není k dispozici každému a mnohdy v míře nepostačující k důstojnému životu. Důvodem jsou legislativní definice okruhu oprávněných osob, tedy těch, kdo na dávky dosáhne. Což zdaleka nejsou všechny pobytové statuty. Dále zde hraje roli i tzv. neodůvodnitelná zátěž systému, což je paragraf, který automaticky vylučuje cizince (EU), kteří na území ČR v minulosti nepracovali. Výše dávek, pokud na ně cizinec dosáhne, je pak vyplácena ve stejné výši jako u českých občanů. V zahraničí je tato situace odlišná a u osob s mezinárodní ochranou je vyplácená částka vyšší, přepočítaná jiným koeficientem, než je u tamního občana (typicky Německo, či Rakousko). Nejedná se ale jen o finance. V České republice roli sociálního pracovníka ještě pořád z velké části zastávají rodilí Češi. Institut interkulturních pracovníků, kteří jsou sami cizinci s migrační zkušeností, je teprve v počátcích. Modely sociálních pracovníků, kteří chápou plně jak systémy fungování majoritní společnosti, tak mentalitu své komunity a nemají jazykovou bariéru, se v zahraničí velmi osvědčily (jmenujme za všechny Portugalsko nebo Velkou Británii).
Dalším důvodem využívání České republiky jako tranzitní země je i fakt, že míra xenofobie je zde obecně vysoká. Bylo tomu tak i před vypuknutím všude skloňované migrační krize. V souvislosti s ní samozřejmě dochází k radikalizaci společnosti právě v oblasti xenofobie a rasismu. Je to poměrně logické. Právě díky poměrně dlouho uzavřeným hranicím v minulosti se naše společnost jen velmi obtížně adaptuje na nově příchozí migranty. A podle zahraničních zkušeností ještě nějakou dobu tato adaptace potrvá. Je možné, že i několik generací.
Osobní úvaha nakonec
Na závěr si dovolím ještě jednu osobnější úvahu ohledně této názorové radikalizace. Vrátím se na začátek tohoto článku k onomu tichu, které v konverzaci nastává po vyslovení názvu mé profese. To ticho netrvá většinou moc dlouho. Ne v těchto dnech a za stávajících okolností. Většinou se převrátí v litanie mých známých a přátel na téma strachu z nové masy příchozích cizinců. Většinu těchto obav vyvolává muslimská komunita. Když toto slyším, dostávám taky strach. Ne z muslimů, Afričanů ani oněch pověstných mas, které jsem viděla v opravdu velkém počtu zatím jen v televizi, a to ve zprávách hovořících o Středomoří, Německu či Rakousku. Hrozím se opravdu upřímně právě této radikalizace společnosti a xenofobních názorů, které slýchám od osob často velmi vzdělaných a jinak velmi informovaných. Přitom naprostá většina nemá muslimské sousedy, a ani nikoho, kdo se hlásí k islámu, nezná. Použiji-li historickou paralelu, napadá mě, že kdyby před více jak sedmdesáti lety nebyla společnost natolik antisemitisticky naladěna a vystavena hospodářské krizi, nikdy by v Bavorsku nevyhrála volby do té doby jedna malá politická strana vedená malířem pokojů. Jak to dopadlo, všichni víme. Jen se tehdy neskloňovali běženci a muslimové, ale židé. A strach byl svým způsobem „legitimnější“. Židovského souseda měl kde kdo, protože židovské komunity byly v každém městě.
Proto nám všem přeji, abychom se právě kvůli mediálnímu zviditelnění tématu migrace a vlně xenofobních nálad nedostali k podobnému výsledku. Abychom se najednou i my nestali těmi, kdy vinou mezinárodní a politické situace budou nuceni migrovat ze středoevropského prostoru.
Mgr. Lucie Kulhavá
