Správa uprchlických zařízení (SUZ) disponuje různými typy azylových zařízení podle právního postavení klientů – žadatelů o mezinárodní ochranu a cizinců. Liší se svým režimem, pravidly a možnostmi danými regionem. Jedno ale měla tato zařízení až donedávna společné. S výjimkou zařízení pro zajištění cizinců (ZZC) v Bělé – Jezové pracovala všechna ostatní střediska s klienty, kteří přišli dobrovolně. Žádali o mezinárodní ochranu v České republice, byli motivovaní spolupracovat a role sociálního pracovníka byla jasně daná zákonem o azylu, druhem střediska, vnitřními předpisy a potřebami klienta. To se zásadně změnilo nejen překotným růstem počtu ZZC, přelivem pozornosti od žadatelů o mezinárodní ochranu směrem k zajištěným cizincům, ale pro sociální pracovníky přijímacího střediska (PřS) Zastávka i přechodem na duální režim přeměnou části zařízení na ZZC. Sociální pracovník SUZ byl donedávna zvenčí neviditelným průvodcem klienta. Byl jedním z rozhodujících prvků atmosféry v zařízení. Jeho přístup ke klientovi mohl v konkrétních situacích vychýlit cestu klienta jednou provždy. Byl doprovodem od příchodu klienta do zařízení, jeho informátorem, poradcem a zprostředkovatelem. Byl strážcem naplnění práv klienta a vymahačem platných pravidel. Byl motorem klientovi adaptace na nové podmínky, na prostředí, ve kterém se ocitnul. Byl v jasně vymezeném prostoru svého vlastního já, s jasnou sebereflexí a sebepojetím, bez pochybností o vlastním směřování, v mírném závětří stranou od společnosti.
Do přijímacího střediska přichází žádat klienti o mezinárodní ochranu. Přichází sami, dobrovolně, a až k bráně, jak to ukládá zákon. Na jednom místě zde spolupracují subjekty, které spolupracují ve prospěch klienta žádajícího o mezinárodní podporu. Služba cizinecké policie (SCP) má v kompetenci identifikační a pobytové úkony, Zdravotnické zařízení MV (ZZMV) povinné zdravotní prohlídky, Odbor azylové a migrační politiky MV (OAMP) je příjemcem žádosti o mezinárodní ochranu a Správa uprchlických zařízení (SUZ) poskytuje služby klientovi po dobu jeho pobytu v zařízení. Sociální pracovník je jen jedním ze členů týmu oddělení práce s klienty. Stěžejní činností je pro něj zejména předávání informací. Informační saturace klienta je nezbytným předpokladem k jeho spolupráci a ke svébytnému rozhodování jeho samého o sobě.
Úkolem sociálního pracovníka není převzít na svá bedra klientovy povinnosti a bezpodmínečně plnit jeho přání, ale pomoci mu orientovat se v nové životní situaci, často psychicky i fyzicky náročné. Sociální pracovník pomáhá naplňovat klientovi jeho potřeby po dobu jeho pobytu v zařízení. Základní informační roli plní vstupní pohovor sociálního pracovníka s klientem s pomocí tlumočníka. Při něm také dochází ke zjištění klientovy sociální anamnézy, specifických potřeb, k identifikaci příslušnosti ke zranitelné skupině a k nastavení základní sociální diagnózy. Sociální pracovník doprovází klienta ve všech situacích, které může přinést pobyt v zařízení jako takový, včetně soužití s ostatními klienty nebo prostě jen život sám. V případě potřeby je zprostředkovatelem odborných služeb zdravotnických, psychologických, úředních, právních, školských, poradenských apod. Využívá všech metod práce s klientem tak, aby práce s ním byla efektivní.
Přijímací středisko je uzavřené zařízení. Z toho lze tedy dovodit, že pobyt klientů zde je zatížen frustrací pramenící z nedobrovolného pobytu po jinak dobrovolném příchodu. Ke komunikaci s vnějším světem může klient využít jen telefonní automat, internet a svůj vlastní mobilní telefon. Ostatní elektroniku je povinen odevzdat. Úsilí sociálního pracovníka zamezit vzniku sociálněpatologických jevů a psychické frustrace pramenícího z omezení na svobodě a odloučení od blízkých, je podpořeno dalšími pracovníky oddělení práce s klienty. To je náplní práce zejména vychovatelky dětského centra a volnočasovými pedagogy. Ti dbají na příjemnou přijímající atmosféru při nabídce smysluplného trávení volného času. Cíleně umožňují klientům uvolnění, relaxaci, možnost nabrat síly a odhodlání k přemýšlení nad další životní strategií.
Po ukončení zdravotních prohlídek a splnění povinností u OAMP může žadatel o mezinárodní ochranu z přijímacího střediska zhruba do deseti dnů odejít s vyhlídkou čekání na rozhodnutí o jeho žádosti. Má dvojí volbu. Pokud má na území České republiky zázemí, pak je mu umožněno odejít na privátní adresu. V tomto případě může využít služeb nevládních organizací zaměřených na tuto konkrétní cílovou skupinu. V budoucnu lze snad počítat i s nabídkou služeb Center na podporu integrace cizinců SUZ (CPIC), kterým dosud projektová pravidla pracovat se skupinou žadatelů o mezinárodní ochranu neumožňovala. Klienti, kteří zázemí nemají nebo si nemohou dovolit privátní bydlení, odchází za asistence sociálního pracovníka do pobytového střediska (PoS).
Pobytové středisko je zařízením otevřeným. Podmínky pobytu v něm jsou v mnohém podobné těm v přijímacím středisku. Zásadní rozdíl je v nárocích na samostatné fungování klienta ve smyslu postarání se o sebe sama a svoje blízké. Sociální pracovník klienta doprovází při jeho počátečních kontaktech s vnějším světem. Pomáhá mu poznat a pochopit základní funkce společnosti i běžná každodenní činnosti jako např. nakupování. Seznamuje klienta s podstatou péče o děti ve styku se školským zařízením, s pravidly zdravotní péče a funkcí zdravotního pojištění, ale např. pravidly bankovního styku. Klienti si osvojují komunikaci v českém jazyce, počítačové dovednosti a finanční gramotnost nejen prostřednictvím vzdělávacích kurzů, ale i v reálném životě. Je třeba se naučit nakupovat, vařit, komunikovat, vzdělávat, osvojovat si práva a povinnosti, vychovávat děti, chodit k lékaři, platit účty, spolupracovat s úřady atd. Je nutné osvojit si vše důležité pro život v novém, pro mnohé národnosti zcela odlišném sociálně kulturním prostředí.
Vzhledem k tomu, že proces azylové procedury je časově náročný a v některých případech trvá i několik let, má sociální pracovník příležitost dlouhodobě sledovat, jak si klient vede. Má možnost plánované dlouhodobé práce s klientem a může vyhodnocovat míru dosaženého efektu. Součástí práce s klientem je i příprava životní strategie v závislosti na druhu rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu. Sociální pracovník má přehled o fázi azylové procedury a je na něm, aby vedl klienta ke zvážení všech možností, které mohou v budoucnu nastat.
Zejména v případě negativního rozhodnutí a následné povinnosti pobytové středisko opustit, je nezbytné, aby měl klient připravený plán dalšího postupu. Nejistota a strach z budoucnosti po neúspěchu žádosti je jednou z výzev, kterým sociální pracovník s klientem musí čelit. V nabídce sociálního pracovníka zejména pro takovou situaci je možnost dobrovolného návratu do země původu. Jde o způsob, jak se důstojně vyrovnat s neúspěšnou žádostí o mezinárodní ochranu, a to s finanční podporou a asistencí ze strany SUZ, nevládních organizací nebo dalších evropských a mezinárodních subjektů. Tuto možnost mají k dispozici žadatelé o mezinárodní ochranu za splnění daných podmínek po celou dobu azylové procedury. V daných případech je repatriace umožněna i klientům zařízení pro zajištění cizinců jako ekvivalent nedobrovolné deportace. Pobytová střediska fungují v Kostelci a v Havířově.
V případě pozitivního rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany, ať už ve formě azylu nebo doplňkové ochrany, má klient opět možnost volby. Nemá-li možnost postavit se zcela na vlastní nohy, může využít služeb integračního azylového střediska (IAS). V současné době disponuje SUZ takovým zařízením v Brně, Předlicích, Jaroměři a v Havířově. Pobyt v tomto zařízení je časově omezený v délce na osmnáct měsíců a jeho hlavním cílem je celková integrace klienta. Sociální pracovník v tomto zařízení uvádí klienta do života české společnosti ve všech aspektech nutných k úspěšnému zvládání každodenního života. Zejména jde o základní témata – vzdělání, jazyk, práce a bydlení. V integračním azylovém středisku klient platí nájem, služby a učí se fungovat v rámci české společnosti.
Při převzetí kladného rozhodnutí o mezinárodní ochraně klient zpravidla vstupuje do státního integračního programu. Klient podléhá povinnosti absolvovat výuku českého jazyka v rozsahu čtyři sta hodin. V rámci úsilí o pracovní uplatnění je nutné v řadě případů doplnit vzdělání, rekvalifikovat se nebo zajistit nostrifikaci dokladu o dosaženém vzdělání. Je třeba překonat bariéry, a to nejen ty jazykové, ale i společenské a kulturní. V řešení bydlení napomáhá státní integrační program systémem dotací na podporu zajištění integračních bytů.
Klient může využít systém státní sociální podpory a hmotné nouze, včetně evidence na Úřadu práce. Cenným pomocníkem sociálního pracovníka jsou nevládní organizace, které se na integraci azylantů zaměřují po odchodu klienta z IAS do integračního bytu. Tam totiž role sociálního pracovníka azylového zařízení končí.
Do spektra zařízení SUZ patří rovněž zařízení pro zajištění cizinců (ZZC). Tento typ zařízení je svým režimem, klientelou i zákonem, podle kterého pracuje, zcela odlišný. Klientelou jsou v naprosté většině cizinci, kteří byli na území České republiky zachyceni při nelegálním pobytu. Zákon ukládá podmínky pobytu klienta v ZZC podobné těm ve věznici při výkonu trestu odnětí svobody. Klienti jsou omezení na svobodě, pohybu i právech. Jsou střeženi policisty, doprovázeni eskortou a v odůvodněných případech jsou zajišťováni pouty. Zajištění jsou nejen jednotlivci, ale i dospělí členové rodin, kdy děti z těchto rodin jsou ubytovány s rodiči v prostředí ZZC, klienti patřící do zranitelných skupin, ženy i nezletilí bez doprovodu.
Právě exodus do Evropy v posledních měsících způsobil kritickou situaci v kapacitních možnostech ZZC. Původně jedno zařízení tohoto typu v Bělé – Jezové se v překotném tempu dočkalo dvou dalších sourozenců, a to v Zastávce a ve Vyšních Lhotách. Další jsou zřejmě na cestě. Nutkavá potřeba mít připraveno ubytování pro náhlý záchyt nelegálně pohybujících se cizinců na našem území vedlo ke zřízení stanového městečka v Poštorné. Stanové městečko v Poštorné vyvolává u sociálních pracovníků SUZ pocit totožný s pocitem těsně před nástupem do vozítka horské dráhy. Vypadá hrozivě, ale nemusí to být tak strašné. Ale taky může.
Je mnoho povolání, kdy jdete ráno do práce a nevíte, co se stane. Sociální pracovníci v zařízeních pro uprchlíky jsou jedni z těch, kterým exodus do Evropy přináší s uprchlíky každý den i vlnu sebepoznání, neopakovatelné zkušenosti a profesního upevnění. Mně osobně k tomu ještě smazal léty zaprášenou pevnou čáru mezi tím, co je správné a co špatné. Donutil mě klást si otázky a odvážně hledat odpovědi. Nad fotografií utopeného dítěte uprchlíků mě nutí se rozhodnout, zda její zveřejnění vnímám jako citové vydírání, hyenismus nebo zoufalý apel na zdravý rozum ve spojení s výzvou k efektivní a kooperující akci. V záplavě diskutujících, navrhujících, hájících, přednášejících a oponujících v tématu uprchlické vlny hledám své nové místo, nový pevný bod, na který se postavit. Postavit tak, aby mě z něj nesrazilo ani označení za vlastizrádce z úst extremistů nebo sousedů v ulici.
Mám obavy a jsem i trochu zvědavá, jaká bude Evropa a jak exodus zvládneme. Moc se ale bojím, co udělá s námi, jak změní nás a jací potom budeme my všichni, co nikam utíkat nemusíme. Zatím.
Mgr. Marcela Borská, vedoucí oddělení práce s klienty PřS a ZZC Zastávka SUZ MV ČR
Autor fotografie: Mgr. Tomáš Valčik, pedagog volného času v PřS Zastávka