SOS dětské vesničky nabízejí speciální podporu pěstounům dětí se specifickými potřebami- Martin Triebenekl, DiS.

Úvod 

SOS dětské vesničky jsou jednou z našich nejstarších neziskových organizací, která už padesát let pomáhá dětem vyrůstat v rodině. Vznikly již v roce 1969; v této době působily z nevládních organizací pomáhajících dětem v Československu pouze Skauti, Červený kříž a několik církevních spolků. V době normalizace byla činnost všech těchto organizací postupně zakázána, SOS dětské vesničky sice fungovaly dál, ale pod hlavičkou státních institucí. Hned v prosinci 1989 došlo k obnovení činnosti Sdružení SOS dětských vesniček. Organizace poskytuje v šesti krajích terénní sociální služby nabízející pomoc rodinám v krizi, jejichž problémy hrozí vyústit až v odebrání dětí. V Praze a v Karlových Varech provozuje organizace krizová centra pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Nejdelší tradici mají SOS dětské vesničky v podpoře pěstounských rodin – poskytují širokou škálu služeb pěstounům v Karlovarském, Zlínském, Olomouckém a Jihomoravském kraji. Od roku 2018 doprovázejí pěstouny také v hlavním městě Praze a ve Středočeském kraji, se zvláštním důrazem na rodiny pečující o děti s poruchou attachmentu a dalšími specifickými potřebami.

 

Doprovázení pěstounských rodin

Mezi služby, které poskytují SOS vesničky pěstounům, patří zejména uzavírání dohod o výkonu pěstounské péče, realizace vzdělávacích kurzů pro pěstouny, asistence při kontaktu s biologickou rodinou dítěte, zprostředkování terapeutické, psychologické nebo jiné odborné pomoci a zajištění péče o svěřené děti v případech stanovených zákonem. Pobočka pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj sídlí v pražských Lahovicích. Pěstounské rodiny k nám docházejí na vzdělávací kurzy, při kterých je zajištěno hlídání svěřených dětí. V rámci zde poskytovaných služeb se odehrávají také asistované kontakty mezi pěstounskou rodinou a biologickými rodiči za přítomnosti dítěte a klíčového pracovníka SOS dětských vesniček. Klíčový pracovník je doprovázejícím pracovníkem pěstounské rodiny. Mezi kompetence klíčového pracovníka patří zejména schopnost vedení rozhovoru s dítětem, komunikační dovednosti při řešení konfliktů, znalost systému náhradní rodinné péče. Je výhodou, pokud má klíčový pracovník výcvik v oblasti krizové intervence – může pak lépe reagovat a pomáhat řešit spory mezi pěstounskou a biologickou rodinou, případně krizové situace při výchově svěřeného dítěte. Klíčový pracovník pravidelně navštěvuje pěstounskou rodinu za účelem mapování potřeb pěstounů a svěřeného dítěte. Na tyto potřeby navazuje odborná pomoc psychologa, terapeuta, supervizora, psychiatra a dalších odborníků, které klíčový pracovník pěstounské rodině zprostředkovává. Na setkání s pěstouny jezdíme do jejich domácností v Praze a Středočeském kraji.

 

Teorie attachmentu

Attachment bývá do češtiny překládán jako citová vazba nebo citové pouto. Je to vztah mezi dítětem a osobou, která o něj pečuje. Pro zdravý vývoj malého dítěte je zcela zásadní vytvořit si v prvních měsících a letech života pevnou vazbu s jednou blízkou, stálou a bezpečnou osobou. V oblasti náhradní rodinné péče se pro dítě touto osobou stává pěstoun. Každé dítě v náhradní rodinné péči je traumatizováno odebráním od rodičů. V takovém případě lze mluvit o poruše attachmentu. Může se jednat také o případ, kdy osoba, která měla o dítě pečovat, jej opakovaně zanedbávala nebo ohrožovala. Absence blízké a pečující osoby v raném dětství má negativní dopad na vývoj dítěte. Při doprovázení pěstounských rodin klademe proto důraz na to, aby se pěstounům podařilo navázat s dítětem pevný a vřelý citový vztah a stali se pro něj blízkou a bezpečnou osobou, a to i v situaci, pokud se jedná o pěstounskou péči na přechodnou dobu. Z našeho pohledu je lepší variantou stav, kdy dítě naváže se svým pěstounem blízký vztah i v případě, že tento vztah bude trvat pouze omezenou dobu, než kdyby vyrůstalo zcela bez blízkého vztahu a ještě více by se u takového dítěte prohlubovala porucha attachmentu.

V mé předešlé praxi jsem se setkával po dobu osmi let s dětmi a dospívajícími mladými lidmi, kteří byli v různém věku odebráni z rodiny a umístěni do ústavní péče. Vyrůstali mimo svoji původní rodinu a ve velké většině také bez blízké vztahové osoby. U těchto dětí se projevovala impulsivita, agresivita a opoziční chování. Měly problémy respektovat hranice a limity, měly za sebou často krádeže, útěky, loupežná přepadení a potýkaly se rovněž se závislostí na návykových látkách.

Absence blízké vztahové osoby není záležitostí pouze institucionální výchovy. Podobné projevy měly také děti z rodin, kde jim od raného dětství chyběla bezpečná a stálá vztahová osoba. Jednalo se o situaci, kdy biologický rodič nebyl schopen naplnit emocionální potřeby dítěte, a proto došlo k rozvinutí poruchy attachmentu. Pěstounskou péči vnímám jako velmi silný nástroj k překonání traumatu dítěte a nabídnutí možnosti navázat bezpečný vztah s jednou blízkou a stálou osobou. Na pěstouny jsou při tom kladeny specifické nároky. Kompetence pěstouna zahrnují zajištění péče o svěřené dítě, naplňování potřeb dítěte, podporu budování vztahu s jeho blízkými lidmi, vytváření dlouhodobých vztahů a podporu stabilního prostředí a zapojení se do týmu odborníků podporujících svěřené dítě. Vychovávat dítě v náhradní rodinné péči je v mnoha ohledech odlišné od výchovy dětí vlastních. Výchovné principy fungující na děti s traumatickou zkušeností jsou jiné, než ty, které pěstouni mohou znát z výchovy vlastních dětí. Běžné výchovné postupy na děti s poruchou attachmentu nemusí adekvátně účinkovat. Zkušenosti z praxe ukazují, že mezi kompetence pěstouna by měla patřit znalost teorie attachmentu.

 

Specializace pěstounské péče?

V souvislosti se specifickými potřebami dětí umístěných do náhradní rodinné péče se hovoří o možnosti specializace pěstounské péče. Nový návrh zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí s něčím takovým zatím nepočítá, věříme ale, že do budoucna jde o model, který by dokázal reagovat na konkrétní potřeby dětí, jejich původní rodiny i rodiny pěstounské.

Jednou ze specializací pěstounské péče by mohla být péče o děti traumatizované, týrané a zanedbávané – což je skupina pěstounů, na něž se zaměřuje podpora SOS dětských vesniček. Pěstounům, kteří mají zájem pečovat o tyto děti, nabízíme celou řadu školení, která je mají vzdělat v principech terapeutického rodičovství, jež velmi citlivě reaguje na potřeby dítěte a vědomě pracuje s jeho traumatem. Důležité je dítě nezahanbovat a nadměrně nekritizovat za jeho chování. Správným přístupem je bezvýhradné přijetí dítěte včetně možných extrémních projevů v jeho chování a verbálních útoků proti pěstounům. Opakovaným přijímáním dítěte a budováním vřelého vztahu lze dosáhnout změny. SOS dětské vesničky připravují také jako první v ČR licenci na přenos unikátní terapeutické metody Theraplay1 .

Dalším typem specializace by mohla být krizová pěstounská péče, která do jisté míry aktuálně funguje v rámci pěstounské péče na přechodnou dobu. Objevují se první snahy pohotovostně umístit dítě k přechodným pěstounům, a to v době, kdy není možné získat soudní rozhodnutí o umístění dítěte. Jedná se zvláště o časy mimo úřední hodiny institucí, tj. v nočních hodinách, o svátcích nebo víkendech. V současné praxi končí dítě odebírané z rodiny v takové době spíše v zařízeních pro děti vyžadujících okamžitou pomoc (ZDVOP) než u přechodných pěstounů. Důvodem je to, že zákon o sociálně-právní ochraně dětí umožňuje na žádost OSPOD umístit dítě na 24 hodin do ZDVOP, nikoliv k přechodným pěstounům. Magistrát hlavního města Prahy o takové možnosti s přechodnými pěstouny a doprovodnými organizacemi intenzivně komunikuje.

Dále by se jednalo o sdílenou péči, kdy se pěstounská rodina bude starat o dítě společně s biologickým rodičem/rodiči. Rodič by od pěstounů dostával adekvátní podporu v rodičovských kompetencích. Tento model velmi dobře funguje v Dánsku. U nás se jím zabýval projekt Nadace J&T s názvem Společná šance.

Dalším typem by byla tzv. respitní péče, která by měla za cíl odlehčit v péči pěstounům, kteří se starají o dítě s extrémními projevy, a taková péče je pro ně zatěžující a velmi náročná. Dítě by mohli dočasně převzít pěstouni, kteří mají výkon pěstounské péče pozastavený např. z důvodu narození vlastních dětí nebo z jiných důvodů, pro které nemohou o dítě dlouhodobě pečovat, ale zároveň chtějí být stále angažováni v systému náhradní rodinné péče.

Poslední specializací by byli pěstouni pečující o děti s postižením. Mezi nároky na tuto skupinu pěstounů patří mimo jiné bezbariérovost obydlí, dostupnost lékařské péče, fyzioterapie a dalších odborníků v místě bydliště pěstouna, dostatečná motivace a ochota takové dítě přijmout a dlouhodobě o něj pečovat.

Specializace by byla dalším stupněm pěstounství, kdy daná osoba již má určitou zkušenost s výchovou dětí v náhradní rodinné péči. V rámci péče o dítě se specifickými projevy a potřebami by pěstouni čerpali nadstandardní podporu v oblasti odborné, materiální i finanční pomoci. To by samozřejmě vyžadovalo zavést změny do legislativy. Role profesionálního pěstouna by se přenesla ze soukromoprávní oblasti do plnohodnotného pracovního vztahu. Otázkou zůstává, zda by byl takový pěstoun zaměstnancem doprovodné organizace, nebo přímo veřejné správy, např. krajského úřadu. S realizací specializace pěstounské péče by se zvýšily nároky také na klíčového pracovníka, který by měl mít více prostoru věnovat se doprovázení a zajistit aktuální potřeby profesionální pěstounské rodiny. Snížení počtu rodin na jednoho klíčového pracovníka se pochopitelně projeví i v tvorbě rozpočtu doprovodné organizace.

 

Závěr

V SOS dětských vesničkách se mi dostává příležitost rozvíjet podporu pěstounské péče jako alternativu k péči institucionální, která je v České republice velmi silně historicky ukotvená. Z hlediska zdravého vývoje dítěte vidím jako základní potřebu vyrůstat v rodině a navázat pevný vztah s bezpečnou, blízkou a stálou pečující osobou. Pěstounská péče k tomu dává prostor. Velikou výzvou je pro mě participace na posunu pěstounské péče do profesionální roviny, kde by pěstoun čerpal nadstandardní podporu a ohodnocení, a zároveň by bylo možné umístit do pěstounské péče jakékoliv dítě, které pomoc potřebuje. Záměrem organizace SOS dětských vesniček je takovou změnu pěstounské péče podpořit.

Martin Triebenekl,  DiS.


Literatura:

PAZLAROVÁ, Hana, ed. Pěstounská péče: manuál pro pomáhající profese (2016). Vydání první. Praha: Portál. 255 str. ISBN 978-80-262-1020-7. s. 86-87.
Dobrý pěstoun: náhradní rodinná péče v ČR (2018). Vydání 1. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. 266 str. ISBN 978-80-907053-2-6. s. 201-209.
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů. 30. 12. 1999.
Archivy SOS dětských vesniček.

 

 

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV  – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.

 


Metoda Theraplay je terapeutická hra, jejímž cílem je budování a posilování citové vazby mezi dítětem a jeho náhradními rodiči. Má za cíl zvýšit dětem jejich sebedůvěru a získat důvěru také v ostatní osoby v jejich okolí.

Video

KONFERENCE ASVSP 

  • Poslední články

  • Nejčtenější články

Odběr novinek