Závěr lidského života patřil dlouhodobě k okrajovým tématům sociální práce. Postupně se ale legitimizuje jako akční pole sociální práce a vystupuje ze své okrajovosti. Umírání a smrt představují existenciální události, které jsou náchylné k sociálním krizím¹.  Z tohoto důvodu by zde měla mít sociální práce své neoddiskutovatelné místo – nejen při doprovázení umírajících, ale i pozůstalých.

Poradenství pro pozůstalé vystupuje do popředí především v následujících oblastech sociální práce:
•    sociální práce v hospici;
•    sociální práce ve zdravotnictví;
•    sociální práce se seniory (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, pečovatelská služba, respitní péče apod.);²
•    sociální práce s osobami se zdravotním postižením;
•    sociální práce s osobami s AIDS;
•    sociální práce s drogově závislými;
•    sociální práce s osobami bez domova;
•    sociální práce se skupinami vzájemné pomoci (např. podpůrné skupiny neformálních pečujících či skupiny pro pozůstalé),
•    ale s tématy smrti je možné se setkat i v dalších oblastech (dokonce i tam, kde by to sociální pracovník primárně nečekal, protože smrt „si prostě nevybírá“), např. péče o rodiny s dětmi, školní sociální práce apod.

Sociální pracovníci nabízejí pozůstalým především instrumentální pomoc, konkrétně se jedná např. o informace či praktickou pomoc týkající se:

• zařízení pohřbu – pohřeb zajišťuje pohřební služba (pozůstalý by měl předložit tyto doklady: občanský průkaz zemřelého (je-li k dispozici), jeho rodný list nebo oddací list, občanský průkaz (nebo pas) objednavatele pohřbu, rodný list objednavatele, příp. též oblečení pro zemřelého;
• pohřbení na náklady obce – zajištění tzv. „sociálního“ pohřbu³ ;
• dávek státní sociální podpory – pohřebné, na které má v současné době nárok osoba vypravující pohřeb nezaopatřenému dítěti nebo osoba, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte (výše dávky činí 5 000 Kč a vyplácí se jednorázově). K žádosti o pohřebné je třeba doložit úmrtní list zesnulé osoby, fakturu za vybavení pohřbu, průkaz totožnosti, doklad o dnu, měsíci a roku pohřbení. Dávka se vyřizuje na kontaktním pracovišti Úřadu práce ČR, oddělení státní sociální podpory v místě trvalého bydliště žadatele (osoby, která vypravila pohřeb). Sociální pracovník poskytuje informace i o dalších dávkách státní sociální podpory podle konkrétní situace pozůstalých, jako je porodné, přídavek na dítě, rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení, popř. dalších dávkách ze systému pomoci v hmotné nouzi, jako jsou příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc.
• důchodu – vdovského/vdoveckého nebo sirotčího důchodu (důchody jsou přiznávány a vypláceny podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, Českou správou sociálního zabezpečení. K žádosti je nutné doložit úmrtní list zesnulé osoby, u sirotčích důchodů rodné listy dětí, oddací list, doby zaměstnání zesnulé osoby nebo poslední důchodový výměr, příp. potvrzení Úřadu práce ČR o době evidence uchazečů o zaměstnání, průkaz totožnosti.
• a další důležité informace, např. u občanů, kterým byl přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením typu TP, ZTP nebo ZTP/P se tento průkaz vrací na kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR, oddělení dávek pro osoby se zdravotním postižením v místě trvalého pobytu držitele průkazu. O úmrtí osoby je třeba též informovat kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR podle místa trvalého bydliště zemřelého, z důvodu zastavení výplaty některých dávek například příspěvku na péči, příspěvku na mobilitu aj.

Sociální pracovníci také poskytují pozůstalým psychosociální pomoc a podporu. Někteří sociální pracovníci si nejsou jisti, jak mají k pozůstalým přistupovat, proto jsou nezřídka truchlící ve své nezáviděníhodné situaci ještě více zraňováni. K nejčastějším omylům a chybám v kontaktu s pozůstalými patří:

• Trapnost ohledně kondolence – sociální pracovníci vstupují do komunikace s pozůstalými nezřídka bezprostředně po úmrtí blízké osoby, v takovém případě je vhodné vyslovit pozůstalému účast, podat mu ruku a říci např.: „Upřímnou soustrast“ (tato formulace sice mnohým připadá vyčpělá a prázdná, má ale svoji určitou ritualizovanou podobu. Pokud by se Vám to zdálo neupřímné, můžete se omezit na podání ruky a účastný výraz ve tváři).
• Vyhýbáni se tématu smrti a namísto toho mluvení o běžných každodenních záležitostech – např. o počasí („Máme to dneska hezky, že?“) apod.
• Obava zmínit se o zemřelém – pozůstalým pomůže pojmenování skutečnosti, toho, co se stalo („Zemřel v pátek večer.“) a vyvolání (pěkných) vzpomínek na zemřelého.
• Snaha zabránit pláči pozůstalého - pláč je projevem emocí pozůstalého, bylo by chybou mu bránit („No tak, neplačte mi tady!“), je naopak mnohem vhodnější podpořit pozůstalé, aby plakali a poskytnout jim bezpečný prostor pro ventilaci emocí⁴.

Lze doporučit tyto formulace:    

• Je mi to líto.
• Cítím s vámi.
• Jak to všechno zvládáte?
• Nevím, proč se to stalo.
• To musí být pro Vás těžké.
• Co je pro Vás nejtěžší?
• Ne, není to spravedlivé. 

 Nelze doporučit tyto formulace:

• Vím, jak ti je.
• Smrt je požehnáním.
• Byla to vůle Boží.
• Pořád jste ještě mladá. Můžete se znovu provdat.
• Máte celý život před sebou.
• No, tak, neplačte mi tady…

Sociální pracovník může také poskytovat základní nebo odborné sociální poradenství pozůstalým. Odborné sociální poradenství pro pozůstalé usiluje o snížení nepříznivého dopadu obtížné životní situace na pozůstalého a jeho okolí⁵.  Cílem péče o pozůstalé je dosažení co nejlepší kvality života pozůstalého. Pomoc a podporu pozůstalým může poskytnout prakticky kdokoliv, ale odborné sociální poradenství pro pozůstalé klade na poradce určité nároky. Poradce pro pozůstalé musí naplňovat jisté osobnostní, ale i odborné kompetence. Měl by být obeznámen s problematikou procesu truchlení i jeho jednotlivými fázemi péče o pozůstalé, průběhem poradenského procesu včetně přiměřených metod a technik zvládání reakcí na ztrátu blízké osoby smrtí⁶ . V souladu se zákonem č. 179/2006 Sb., o uznávání výsledků dalšího vzdělávání byl v rámci Národní soustavy kvalifikací (https://www.narodnikvalifikace.cz/) vytvořen kvalifikační a hodnotící standard dílčí kvalifikace Poradce pro pozůstalé a toto poradenství bylo zařazeno i do systému Národní soustavy povolání (https://nsp.cz/).

Principy specializovaného poradenství pro pozůstalé můžeme formulovat následovně:
•    pomoc pozůstalým v akceptaci jejich ztráty;
•    pomoc pozůstalým identifikovat a vyjádřit své emoce⁷;
•    pomoc pozůstalým žít dál bez zemřelého⁸ ;
•    pomoc pozůstalým nastoupit cestu emočního odpoutávání se od zemřelého⁹;
•    poskytnout čas a prostor na truchlení¹⁰;
•    interpretovat „normální“ chování¹¹;
•    respektovat individuální rozdíly¹²;
•    pomáhat zvládat kritické okamžiky¹³;
•    prozkoumat obranné mechanismy a copingové strategie pozůstalých a podpořit ty efektivní;
•    identifikovat obtíže pozůstalých a nasměrovat je včas do odborné péče¹⁴.  

Kromě toho může sociální pracovník organizovat např. výroční vzpomínkové slavnosti (např. u příležitosti Památky zesnulých) či setkání pozůstalých po zemřelých v dané instituci (např. tzv. zápis do Knihy živých), facilitovat podpůrné skupiny pro pozůstalé, případně koordinovat dobrovolníky, jejichž řady mohou s odstupem času rozšířit právě pozůstalí po zemřelých v daném zařízení (např. v hospici). Neopomenutelnou součástí práce sociálních pracovníků je také osvětová činnost a edukace v oblasti péče o pozůstalé, směrem k odborné i laické veřejnosti. Sociální práce s pozůstalými je skutečně mnohorozměrná a nezáleží ani tak na možnostech dané instituce, jako na invenci samotného sociálního pracovníka a potřebách pozůstalých.

PhDr. Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D., MBA

Doporučená literatura:
KUBÍČKOVÁ, N. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: Nakladatelství ISV, 2001.  
SMITH, C. R. Social Work with the Dying and Bereaved. London: The Macmillan Press LTD, 1982.    
ŠPATENKOVÁ, N. Poradenství pro pozůstalé. Praha: Grada Publishing, 2013.
ŠPATENKOVÁ, N. a kol. O posledních věcech člověka. Vybrané kapitoly z thanatologie. Praha: Galén, 2014.
ŠPATENKOVÁ, N. a kol. Krize a krizová intervence. Praha: Grada Publishing, 2017.

¹ Smith (1982, s. 11) odůvodňuje působnost sociální práce na konci lidského života následovně: smrt člena skupiny může podstatně narušit strukturu, fungování a tím i stabilitu určitého sociálního systému; stávající systém hodnot je výrazně narušen a musí se přebudovat, otřeseny jsou také priority každého jednotlivého člena i skupiny jako celku; mění se nejen identita tohoto systému (odpověď na otázku: „Kdo jsme teď my?“), ale i identita každého člena ve skupině („Kdo jsem teď já?“). Proto je někdy nanejvýš vhodná podpora a doprovázení prostřednictvím třetí osoby, která může této skupině, resp. jejím členům poskytnout nejen instrumentální pomoc, ale také psychosociální pomoc a oporu tak, aby pozůstalí mohli svůj zármutek zpracovat, vyrovnat se s pocity viny, strachu či hněvu.
 ² V souladu s demografickým vývojem se význam sociální práce se seniory nanejvýš aktualizuje. Paliativní péče je také stále více implementována i do zařízení sociálních služeb (jako jsou právě domovy pro seniory apod.).
  ³ Tzv. „sociální“ pohřeb (resp. důstojné pohřbení na náklady obce) hradí obec podle místa úmrtí, pokud se nenajde nikdo, kdo by se toho sám dobrovolně ujal. Cena se podle údajů MMR většinou pohybuje od sedmi do dvanácti tisíc korun. Obec pak může peníze vymáhat po státu nebo po případných dědicích.
  ⁴ V tomto případě platí: poskytnout (nejlépe papírový) kapesník, čas a prostor pro vyplakání se pozůstalého. Pro komunikaci s plačícím klientem si také uvědomte, že pláč může být signálem krize, regrese (= dětský projev bezmocnosti) a z této pozice můžeme ke klientovi přistupovat – utěšit ho, ujistit ho o podpoře, „opečovat“ ho.   
  ⁵ V rámci odborného sociálního poradenství pro pozůstalé dochází ke zhodnocení sociálních problémů pozůstalých, což zahrnuje reflexi rodinného zázemí a dalších sociálních a kulturních vazeb truchlících, zhodnocení jejich komunikačních možností či omezení, finanční podmínky a dostupnost dalších poskytovatelů péče. Plán sociální intervence je formulován se zřetelem na sociální možnosti i kulturní zvyklosti pozůstalého a dalších blízkých osob, vyjadřuje jejich hodnoty, cíle a preference na základě interdisciplinárního posouzení. Při komunikaci s pozůstalými je třeba respektovat jejich kulturní tradice a odlišnosti týkající se např. způsobu pohřbívání a forem truchlení.
 ⁶ Zájemce o získání profesní kvalifikace prokazuje během zkoušky nejen své znalosti, dovednosti a schopnosti v oblasti rozvíjení účinné komunikace s pozůstalými, v aplikaci základních principů poradenství pro pozůstalé do praxe, znalosti symptomatologie nekomplikovaného i komplikovaného truchlení, ale ověřovány jsou i osobnostní kompetence
  ⁷ Mezi nejproblematičtější emoce pozůstalých patří hněv, vztek, strach, vina a bezmocnost.
  ⁸ Pomoc pozůstalým žít dál bez zemřelého v sobě zahrnuje podporování pozůstalých v nezávislém a samostatném rozhodování a konání.
  ⁹ Zvláštní pozornost by měl sociální pracovník věnovat především tzv. rizikovým pozůstalým. Práce s rizikovými pozůstalými může mít podobu sociální pomoci a sociální prevence. Rizikovou skupinou pozůstalých je zejména rodina, ve které jsou nezaopatřené osoby. Jejich i tak náročnou životní situaci mohou ještě více komplikovat finanční problémy, problémy v souvislosti se zaměstnáním, obavy z budoucnosti a problémy, které mohou nastat při výchově dětí.
  ¹⁰ Jako nejnáročnější se jeví období bezprostředně po smrti blízké osoby a následně přichází krize obvykle po třech měsících. To je také období, kdy už opadá přirozená sociální opora, ostatní lidé se obvykle domnívají, že „už je to dlouho“ a že „pozůstalý už svůj zármutek překonal“, opak je pravdou.
  ¹¹ Pozůstalí mají obvykle pocit, že se „zbláznili“, že jim „zármutek zatemnil mozek“, ujištění, že to, co prožívají, je naprosto normální, je pro ně důležité.  
  ¹² Tak jako každý neumírá stejně, je nezbytné počítat s individuálními rozdíly při truchlení – a respektovat je.
  ¹³ Za kritické období se považují zpravidla první rok po ztrátě blízké osoby.
 ¹⁴ Poradce pro pozůstalé se může setkat s pozůstalým, který prožívá komplikované reakce na ztrátu a potřebuje jinou formu pomoci – např. terapii.

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV–„Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.