Ani dětem a mládeži se v životě nevyhýbají situace, které je možné označit za obtížné, mimořádné či krizové. Do života nás všech, tedy i dětí, vstupují nenadálé události, které naruší běžné fungování – především úraz, nemoc, úmrtí v rodině, rozpad vztahů na různých úrovních (rodina, kamarádi…) a další. Významný vliv na život dítěte má také jeho rodina a sociální prostředí, ve kterém vyrůstá. Pokud se v tomto prostředí vyskytují nežádoucí či rizikové faktory, dítě samo se jim může bránit jen velmi omezeně. Náročné situace však mohou potkat dítě či teenagera i v důsledku jeho vlastního chování a zvoleného životního stylu. Konfliktní situace mohou vycházet také z vývojově dané cesty mladého člověka k dospělosti, která je provázena testováním hranic, vymezováním vůči autoritám či hledáním vlastní identity v různých alternativách životního stylu.
Výše uvedené situace mohou být úspěšně zvládnuty v rámci vlastních sil zasaženého člověka nebo za podpory jeho nejbližšího okolí, ale také se mohou stát polem pro intervenci odborného pracovníka, pokud vlastní síly a zdroje nestačí. Otázkou pak je, jaký odborník by se těmito situacemi a jejich dopadem na dané dítě či teenagera měl zabývat, případně do které oblasti patří prevence těchto jevů. Odpověď není jednoduchá, neboť situace jednoho typu je u různých osob prožívána zcela jedinečně a je také ovlivňována různými faktory. Každá ze situací je proto mnohovrstevnatá, a tak i na jejím řešení může (a mělo by) participovat více specialistů z různých oborů. Současným trendem jsou proto tzv. multidisciplinární týmy.
Sociální práce s cílovou skupinou dětí a mládeže má svá specifika, která kladou zvláštní požadavky na sociální pracovníky, kteří ji vykonávají. Pro práci s dětmi a mládeží je nezbytné přizpůsobit hlavně způsob komunikace, a to nejen obsahem, ale zejména formou. Pro pracovníka je výhodou, pokud dokáže používat slovník odpovídající věku dětského klienta, ale také odpovídající prostředí, ze kterého dítě či teenager přichází. Díky této dovednosti se daří vytvořit pro práci s dítětem bezpečné a důvěrné klima, jež usnadňuje komunikaci a hledání cest k naplňování kroků vedoucích k řešení nepříznivé sociální situace, v níž se nachází nebo kterou by mohlo být v budoucnu ohroženo. Způsob navázání kontaktu a naladění se na stejnou vlnu je základním stavebním kamenem pro další spolupráci.
Nezletilé osoby mají možnost vyhledat odbornou pomoc sociálních pracovníků i bez vědomí zákonných zástupců, a to nejen u institucí zřizovaných státem, ale také např. u poskytovatelů sociálních služeb (nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, terénní programy, krizová centra apod.) či ve zdravotnických zařízeních. Na pracovníka jsou proto kladeny větší požadavky, aby důsledně vyhodnocoval situaci konkrétního klienta a včas detekoval případy, kdy již není možné ponechat další vývoj situace jen v rukou samotného dítěte. Odborník musí umět rozeznat, kdy je již potřeba přizvat k řešení věci i další subjekty, a to ať už se jedná o rodinné příslušníky nebo například pracovníky orgánů sociálně-právní ochrany dětí, policie, škol či dalších institucí.
Tak jako u jiných specifických skupin klientů je pro sociální práci s dětmi důležité, jaké metody práce jsou využívány. Protože mluvíme o dětech a mladistvých, je potřeba mít na paměti, že se jedná o klienty, kteří teprve nabývají znalostí, dovedností a kompetencí, které budou v dalším životě potřebovat, aby se mohli úspěšně zapojit do života ve společnosti a naplnit tak cíl sociální práce, kterým je dobré sociální fungování člověka. 1
Jak již bylo uvedeno výše, u dětské klientely se dovednosti a kompetence teprve vytvářejí, děti je musí získat, aby je mohly uplatňovat. Proto k sociální práci s dětmi patří také aktivity výchovné, vzdělávací a aktivizační, tedy z podstaty sociálně pedagogické. Velmi dobře se zde uplatňují herní metody, vliv prostředí či pozitivních vzorů.
Dostáváme se tak na pomezí sociální práce a pedagogických oborů. Sociální práce má poměrně blízko zejména k sociální pedagogice. I přesto, že v naší zemi jsou to dvě samostatné disciplíny, nacházíme u nich řadu průsečíků, mnohdy se ve svých cílech i metodách překrývají.
Obě disciplíny spojuje slovo sociální, a to ve dvou významech: sociální ve smyslu potřeby pomoci těm, kteří se dostali do obtížné životní situace, nebo sociální na úrovni vztahu k celé společnosti. V německém pojetí, které představuje např. J. Schilling, se propojuje sociální pedagogika se sociální prací, neboť i tato činnost má pedagogické aspekty, a to zejména v oblasti práce s dětmi a mládeží. Hranice mezi sociálními a vzdělávacími institucemi se stírají, neboť objektem sociální práce už nejsou jen okrajové a problémové skupiny obyvatel. 2
V České republice zatím převládá spíše anglosaský model - social work, kde sociální pedagogika je oproti sociální práci spíše nebo zcela stranou. Mezi těmito protipóly je však možno hledat ještě střední cestu, která i při propojování obou disciplín, zejména v oblasti cílů a využívaných metod pro práci s cílovou skupinou, zachovává svébytnost oběma disciplínám.
Sociální práce i sociální pedagogika mají odlišnou metodologii i svá vlastní teoretická východiska. Cílem sociální pedagogiky je proces výchovy a vzdělávání vedoucí k záměrnému, cílevědomému působení na člověka. Věnuje výrazně vyšší úsilí preventivní práci s tzv. „zdravými“ a z hlediska fungování společnosti „bezproblémovými“ jedinci, čímž posiluje rozvoj jejich zdravého životního stylu.
Optika sociální práce je především „praktická“, účelová, tedy zaměřená na cíl. Formálním objektem sociální práce je „změna nepříznivé sociální situace“. Optika sociální pedagogiky je trochu odlišná. Nemá potřebu filtrovat vztah člověka a společnosti skrze sociální deviaci, ale tento vztah ji zajímá dlouhodobě s cílem optimálního rozvoje osobnosti a formování zdravého životního stylu.3 Sociální práce se více než na dosažení změny osobnosti soustřeďuje na změnu jednání osob. Odlišný pohled se tedy týká hlavně ambicí v komplexnosti dosažené změny. 4
V návaznosti na evropské tradice vymezují autoři Petrie & Cameron5 základní okruhy, kde se sociální pedagogika uplatňuje: teorie edukace v prostředí, vzdělávací politika, sociálně výchovná práce s dětmi a mládeží a vzdělávání sociálních pracovníků. Sociální pedagogiku chápou jako disciplínu, která tvoří základy výchovně-pečovatelské práce s dětmi a mládeží. Podle vlastních zkušeností z praxe vidím spojení obou disciplín v práci s dětmi a mládeží v podpoře jejich osobnostního rozvoje, v rozvoji sociálních a komunikačních dovedností směřujících k tomu, aby se mladí lidé zapojili do společnosti bez kolizí se společenskými či dokonce zákonnými normami, aby se naučili přijímat osobní odpovědnost za vlastní jednání, dokázali zvládat konfliktní situace bez násilí a přistupovali k řešení obtížných situací aktivně. Cíle obou disciplín se částečně překrývají především v oblasti sekundární a terciární prevence. Sociální práce i sociální pedagogika se zaměřují na pomoc rizikovým jedincům. Propojení těchto dvou oborů v práci, zejména s cílovou skupinou dětí a mládeže, může být velmi přínosné, a to hlavně na poli preventivních sociálních služeb, jako jsou např. nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, terénní programy pro děti a mládež apod. Klíčovým přínosem pro sociální pracovníky a sociálně pedagogické pracovníky je diverzita pohledů a východisek. Přínosem pro klienta pak více možností jak svou situaci řešit. Pozitivní trend nastává v poslední době na některých vysokých a vyšších odborných školách, které postupně rozšiřují studijní obory sociální práce o sociální pedagogiku, případně o další pedagogické předměty. Vzdělávání budoucích sociálních pracovníků se tak stává komplexnějším a zvyšuje jejich odbornou připravenost pro kvalitní péči o děti a mládež v ČR.
Mgr. Václava Egermaierová
Literatura:
Kraus, B. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2014. 2. vyd. ISBN 978-80-262-0643-9.
Matoušek, O. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2012. 3. vyd. ISBN 978-80-262-0211-0.
Janebová, R. & Bartáková, A. 2001. Sociální práce a sociální pedagogika v kontextu teorie a praxe: symbionti nebo konkurenti? In: Socialia 2001. Sociální práce a ostatní společenskovědní disciplíny (s. 60–68). Hradec Králové: Gaudeamus.
Petrie, P. & Cameron, C. 2009. Importing social pedagogy? In: J. Kornbeck & R. Rosendal Jensen (Eds.). The diversity of social pedagogy in Europe: Vol. VII: Studies in comparative social pedagogies and international social work and social policy (s. 145–168). Bremen: Europäischer Hochschulverlag.
Kraus, B. – Hoferková, S. Ke vztahu sociální pedagogiky a sociální práce. In: Sociální pedagogika, r. 4, č. 1, ISSN 1805-8825.
Článek byl vydán v rámci projektu MPSV – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751
1 Srov. Matoušek, O. Základy sociální práce, s. 184.
2 Srov. Kraus, B. Základy sociální pedagogiky, s. 41.
3 Srov. Kraus, B. – Hoferková, S. Ke vztahu sociální pedagogiky a sociální práce, s. 15.
4 Srov. Janebová & Bartáková. Sociální práce a sociální pedagogika v kontextu teorie a praxe: symbionti nebo konkurenti? s. 60-68.
5 Srov. Petrie & Cameron: Importing social pedagogy?, s. 145-168.
