Pravděpodobně málokterá oblast sociální práce je z hlediska zájmu médií a společnosti tolik závislá na klimatických podmínkách a roční době, jako téma bezdomovství. Ukázalo se to například v poslední zimní sezóně, kdy značný mediální zájem vyvolal testovací provoz tzv. inteligentního záchranného modulu. Tedy jakéhosi nouzového nocoviště vybudovaného z nepotřebného nákladního kontejneru.
Platí totiž, že jednou z oblastí zájmu širší veřejnosti je zabezpečení bazálních potřeb lidí bez domova v exponovaných zimních měsících. Mezi ně patří například podmínky ubytování či nouzového způsobu přečkání noci.
Kromě standardního ubytování, jako jsou azylové domy, noclehárny či nouzové „teplé židle“, jak bývají často nazývána tzv. noční krizová centra, však ještě větší pozornost poutají mimořádné způsoby ubytování. Ty bývají mediálně vděčné a slibují určitou dávku adrenalinu a možná i patřičného dramatu. Patří k nim nejrůznější varianty ubytování či poskytnutí přístřeší například ve stanech, ať už vojenských či cirkusových, až po určité sofistikovaněji vyhlížející možnosti ubytování. Některé ze zmíněných variant dosáhly realizace, u jiných zůstalo u více či méně vážně míněného návrhu.
Inteligentní záchrana?
K posledním z takových způsobů, se kterým má autor textu profesní zkušenost, patří zařízení, které je výrobcem označeno termínem „inteligentní záchranný modul“ (dále jen IZM). K němu nyní několik faktických poznámek. V principu se jedná o vyřazený lodní nákladní kontejner přebudovaný na nouzovou ubikaci, která má lidem bez domova zajistit nezbytné minimální přístřeší.
Obchodním jazykem řečeno jde o produkt, který je možné za výhodných ekonomických podmínek pronajmout obcím a městům, které v zimě problematiku nouzového ubytování osob bez domova řeší. Má tedy jít o oboustranně výhodný byznys. IZM byl soukromým vlastníkem a provozovatelem testován v Brně od prosince 2014 do ledna 2015. V praxi šlo o ubikaci pro 18 osob na ploše 12 metrů čtverečních bez jakéhokoli dalšího zázemí. Například i bez možnosti zajištění osobní hygieny.
IZM ve verzi testovaného prototypu tak nesplňoval minimální hygienický či jiný profesní standard (např. přítomnost sociálního pracovníka či pracovníka v sociálních službách), který nabízí i ta nejnižší úroveň jiných alternativ, včetně těch nouzových. Je možné namítnout, že není ambicí podobných projektů nabídnout nic víc, než právě nouzový nocleh, a že tomu realizace takového modelu odpovídá. Z hlediska kvality sociální práce je však nutné dbát a vyžadovat, aby i tyto projekty a nouzová řešení měly nezbytný minimální standard zajišťující osobní důstojnost člověka. Ta může mít mnoho podob. Například zmíněné podmínky pro osobní hygienu. Platí to i tehdy, kdy samotní adresáti těchto služeb takové podmínky nevyžadují nebo na takový požadavek vnitřně rezignovali a v rámci strategie přežití již nic takového od poskytovatele pomoci ani nežádají.
Text nemá sloužit jako prvoplánová podpora konvenčnímu způsobu zajišťování potřeb lidí v extrémní nouzi. Má být spíše reflexí, jaké profesní a etické otazníky přinášejí tyto způsoby řešení. Ilustrovat to chci právě na modelu již zmíněného IZM. Domnívám se, že zkušenost s tímto konkrétním projektem může být ve svém principu do značné míry přenositelná i na jiné varianty téže problematiky.
Moje předestřené teze souvisí s vyhodnocením projektu, jak jsme ho učinili s mým týmem kolegů – sociálních kurátorů, který vedu. Základem vyhodnocení byly návštěvy během projektu, rozhovory s lidmi, kteří IZM využili, ale také zkušenosti s touto cílovou skupinou a získaná odbornost v této oblasti. Autor projektu IZM pochopitelně provedl své vyhodnocení projektu, ale na základě jiných kritérií, které považuje za důležité.
Etické problémy
Prvním otazníkem, který se ukazuje jako zásadní, je právě absence osoby sociálního pracovníka i sociální práce jako takové. Zmíněný projekt patřil k těm, které nebyly za odborné znalosti sociálních pracovníků systematicky připravovány a konzultovány či koncipovány. Ukázalo se celkem zjevně, jak i tak minimální služba, jakou je nouzový nocleh nebo zajištění hygieny, není možné realizovat bez určitého odborného náhledu a přístupu.
Nocující lidé zde byli spíše než klienty bezprizorními osobami bez nabídky jakékoliv perspektivy nebo možné změny stávající situace. Prostory nouzové noclehárny připomínaly IZM jakýsi legální squat doplněný o prvek privatizace pověřenou samosprávou. Tato samospráva mezi sebe nepustila jakékoli další lidi v nouzi, pokud byli označeni jí samou za nevhodné osoby pro pobyt v této ubikaci.
Legální či tolerovaný squatting či nocování lidí bez domova ve veřejném prostoru je v určité podobě v pořádku a měl by být tolerován. Lidem bez domova poskytuje určitý svobodný prostor a je moudré neusilovat za každou cenu o to, aby lidé bez domova využívali oficiální síť sociálních služeb. To každopádně ale neznamená rezignaci na adekvátní podporu lidí bez domova a odpovídající sociální práci.
Druhý otazník se týká situace, kdy nad odbornými argumenty sociální práce převáží argumenty z jiných oborů. V tomto případě konkrétně (primárně) ekonomické. Maximalizace snahy o ekonomický profit, jako jeden z hlavních argumentů výhodnosti a kvality takového řešení, musejí sociální pracovníci z principu odmítnout, jakkoli jsou ekonomické argumenty legitimní součástí celého spektra úvah. Považuji za profesní povinnost usilovat o to, aby síla jednotlivých argumentů byla vyvážená. V takovém kontextu vymizí zcela zásadní diskuse například nad legitimními potřebami adresátů dané služby, což je eticky nepřijatelné. Opakuje se tak v českém prostředí relativně běžné schéma, kdy o odborných otázkách sociální práce často diskutují jiné profese bez přítomnosti samotných sociálních pracovníků. S tím také souvisí otázka, jestli takovou službu je vůbec možné provozovat tak, aby pro jejího majitele byla (dokonce) ekonomicky výhodná. Domnívám se, že se zde potvrzuje, že jen stěží lze provozovat sociální práci jako výnosný byznys.
Třetí etické dilema shrnuje následující teze: Každá služba i nástroj sociální práce by v sobě měla nést alespoň minimální integrující potenciál vůči těm, ke kterým směřuje. Projekt IZM má potenciál opačný – posilovat negativní statut bezdomovce - kterému je sice poskytnuta pomoc, ale tato pomoc ani neumožňuje ani nenastartuje reálnou změnu. Pouze umožňuje přežít. Ve veřejnosti posiluje postoj, který by se dal shrnout formulací typu: „ať ti lidé zůstanou tam, kde jsou“. Adresát této pomoci zůstává dál fakticky, sociálně a dokonce i teritoriálně vyloučen ze společnosti. Tento postoj do určité míry i reprezentuje nahlas nevyslovené kolektivní přání veřejnosti, aby k takové změně vůbec nedošlo., Teritoriální vyloučení totiž navíc přináší pocit, že ohrožení, které lidé bez domova mohou vyvolávat, se snižuje či vzdaluje.
Tento mechanismus de facto vysvětluje, proč sledujeme obecnou neuvědomovanou tendenci (kromě výše uvedeného argumentu potřeby jistého dramatu) mediálně a společensky oceňovat projekty a aktivity, které možná mění životní podmínky lidí bez domova, ale rozhodně nepřispívají ke změně jejich sociálního statutu. Pokud obce a města taková nouzová řešení pod hranicí minimální úrovně realizují, vysílají do společnosti velmi nebezpečný signál: „toto je oficiální řešení, které je dostatečné“, čímž dochází k další podpoře sociálního vyloučení majoritou ze společnosti a snížení ochoty mít lidi bez domova „mezi sebou“.
Nejen na lidech bez domova, ale také na nás ostatních leží zodpovědnost
Přes vše výše uvedené si můžeme představit, že je možné, například pro malá města či obce, zajistit nezbytné sociální služby a adekvátní podporu lidem v nouzi prostřednictvím zařízení mobilního nebo dočasného charakteru (a mimo jiné v tom tento projekt může být do určité míry dobrou inspirací). Avšak je nezbytné dbát na garanci alespoň základní důstojnosti a minimálních profesních a etických povinností, jak jsme je popsali výše. Považuji za důležité usilovat pokud možno o standardní způsoby řešení. Jakkoli je životní zkušenost lidí bez domova extrémní a jejich situace kritická a život ohrožující, zvláště pak v zimních měsících, jedná se o pravidelně se opakující situace, které lze předjímat a tedy se na ně i dobře připravit (pokud k tomu nechybí odborná i politická vůle). Používání těchto nouzových strategií by tak nikdy nemělo být součástí prvního plánu. Používání takových strategií nás upozorňuje na některé naše společenské i profesní deficity. Musíme je umět pojmenovat a usilovat o jejich odstranění.
Máme tedy velký díl spoluzodpovědnosti za to, jestli lidé bez domova zůstanou lidmi z kontejnerů, nebo jestli jim pomůžeme otevřít dveře do jiné, lepší životní perspektivy. O tuto naději i realitu máme profesní povinnost usilovat.
Ladislav Ptáček
Web projektu, ke kterému se text vztahuje:
www.peopleinsafety.cz
j 
Autoři fotografií: Ondřej Baláš, Jiří Sejbal.