„Mně osobně sociální pracovníci nikdy nepomohli,“ říká Eva, žena bez domova, která v současnosti pracuje jako peer terénní pracovnice. „Nemám jedinou dobrou zkušenost se sociálními pracovníky,“ říká její kolegyně Růžena. Jakým způsobem můžeme inovovat svoji praxi, aby se zkušenosti těchto žen mohly proměnit?

Již třetím rokem spolupracuji v rámci organizace Jako doma¹  s ženami bez domova na projektech, jejichž cílem je ženy aktivizovat, dát jim prostor k vyjádření názoru, zapojení se. Častým tématem našich hovorů je špatná zkušenost se zástupci pomáhajících profesí. Představa rovnocenného partnerství se službami a institucemi, s nimiž jsou v kontaktu, se pro většinu žen odehrává v krajině sci-fi. Mluví o nedostatku času, minimu pochopení, stereotypech, absenci důvěry.
 
Růžena, která s Jako doma aktuálně spolupracuje jako peer terénní pracovnice, říká: „Se sociálními pracovnicemi mám katastrofální zkušenost. Už za nimi vůbec nechodím. Na co? Vím, že mi nepomůžou. Když tam přijdeš, mají akorát kyselé pohledy a chovají se k tobě, jako kdybys byl nikdo. Vůbec se s tebou nebaví. A když se s tebou baví, tak mezi dveřmi. (…) A pak se diví, že jsou lidi bez domova arogantní. No bodejť by nebyli.“

Ženy, se kterými spolupracujeme, většinou používají spojení „sociální pracovnice“ pro označení pracovnic, se kterými se setkají v některé ze sociálních služeb anebo na úřadě. Necítí se z jejich strany podporované a hlavně motivované měnit svoji situaci. Většinou s nimi spolupracují utilitárně, dodržují jejich rady a doporučení a nevyvíjí vlastní iniciativu. Instituce, se kterými ženy přicházejí v tomto kontextu do styku, tak pro většinu žen představují spíše nástroj kontroly než partnera, který by je doprovázel v tíživé situaci.

Popsané chování je v rozporu se Zákonem o sociálních službách č. 108/2006, kterým se řada pracovníků, o kterých ženy mluví, má řídit. V § 2, odst. 2 je například uvedeno, že: „Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování.“

Citovaná pasáž v zákoně hovoří jinými slovy o empowerementu jako o základním přístupu k lidem. Pokud ale chceme empowerment skutečně naplňovat, neobejdeme se bez rovnosti, férovosti, vzájemně sdílené úcty, ocenění a hlavně důvěry. S těmito principy se ale ženy z Jako doma setkávají pouze u několika konkrétních pracovníků a jsou tedy spíše světlou výjimkou než pravidlem.

Namísto zplnomocnění tak zažívají ženy pocity, že nikoho doopravdy nezajímají, a že jsou jenom bezejmenné položky v systému.  S hořkostí v hlase zmiňují, že i při běžné žádosti o pomoc s vyřizováním dokladů, hmotné nouze nebo příspěvku na bydlení si připadají jako póvl, který obtěžuje. Jejich výpovědi zároveň potvrzují, že sociální pomoc je často redukována na jednorázové řešení dílčích problémů, bez možnosti dlouhodobé podpory. Ženy s touto zkušeností tak mohou nabývat dojmu, že služba často neslouží jim coby uživatelkám, ale spíše potřebám pracovníkům či institucí, které sociální služby nabízí.

Jak tuto situaci změnit? Kromě toho, že by se empowerment a zapojující způsoby práce měly stát opravdovým standardem všech pracovníků nabízejících sociální pomoc, jsou tu i další cesty. Jednou z nich je opuštění schematického přemýšlení v dualitě uživatel/ka – pracovník/pracovnice a uvažování v pojmech jako aktivní zapojení uživatelů/uživatelek, svépomocné strategie, peer přístup. Zde můžeme najít inspiraci v mnohých zahraničních zkušenostech.
 

Peer poradci

Britská organizace St Mungo´s² , která pomáhá lidem bez domova, již několik let provozuje program pod názvem PAL neboli Peer Advice Link (Peer poradenská služba). Termín peer zde odkazuje k rovnocennému postavení zapojených účastníků. Služba se zaměřuje na podporu při přechodu z podporovaného k vlastnímu bydlení, přičemž průvodcem je téměř výhradně dobrovolník, který má s podobnou situací vlastní zkušenost.

Dobrovolníci pomáhají (na bázi osobních setkání i telefonických hovorů) klientovi vyřešit sociální dávky (např. příspěvky na bydlení), ale i praktické záležitosti jako je nákup základního vybavení nebo opravy nového bytu. Klíčová je ale pomoc s vytvořením podpůrné sítě. Nejen ze zkušeností St Mungo´s vyplývá, že jedinci, kteří jsou izolováni od rodiny, přátel a komunity, jsou mnohem náchylnější ztratit znovu domov, než ti, kteří naváží funkční vztahy.

Tzv. peer-to-peer přístup má obrovské výhody. Kromě toho, že umožňuje rychlé navázání vztahu s klientem, a tím rychlejší řešení „problému“, má i motivační charakter. Zkušenost průvodce s podobnou situací a fakt, že ji zvládl, posiluje klientovu/klientčinu sebedůvěru, že i on/a  bude úspěšný/á. Esther Sample, která v St Mungo´s pracuje, potvrzuje klíčový rozměr důvěry:  „Peer-to-peer umožňuje rozptýlit nedůvěru, která často vzniká mezi klientem a pracovníkem, jenž nemá osobní zkušenosti s bezdomovectvím.“
 
PALumožňuje navázat vztah, který není časově omezený a může trvat i několik let. Spolupráce je založena na osobním vztahu a flexibilitě, což je ve standardní sociální službě z kapacitních důvodů zřídka možné.

Profesionální pracovníci plní roli supervizorů služby, podporují dobrovolníky, zařizují pro ně školení a pomáhají jim při vstupu na standardní trh práce. Výsledky jsou více než povzbudivé. Přes 80 % dobrovolníků, kteří byli zapojeni v PAL v letech 2011/12, má v současnosti buď placenou práci, nebo se stali dobrovolníky.  

Lidé, kteří mají zkušenost s bezdomovectvím, tvoří minimálně 10 % terénních pracovníků St Mungo´s. Esther Sample k tomu podotýká: „V Británii není k terénní práci potřeba speciální vzdělání. Samozřejmě poskytujeme interní trénink, ale hlavní je porozumění, schopnost navázat lidský kontakt a získat si důvěru klienta.“ Na britské zkušenosti lze vysledovat výhody spolupráce mezi trojúhelníkem: profesionální pracovník sociální služby – dobrovolník či pracovník se zkušeností s tématem bezdomovectví – klient.

Pouliční právník

Jak jsem již zmínila, úspěšný empowerment se neobejde bez důvěry. Pro většinu žen v Jako doma důvěru k druhému člověku posiluje pocit sdílené zkušenosti, „být na stejné lodi“. Kateřina, která je bez domova již deset let, k tomu říká: „Ti, kteří si tím prošli, se dokáží víc ztotožnit. Můžu jim věřit.“ Důvěra se dá navazovat různým způsobem a pro inspiraci se tentokrát podívejme východním směrem.

Maďarská skupina A Város Mindenkié³  (AVM, v překladu Město pro všechny), která funguje jako hnutí zdola (bez záštity oficiální organizace či úřadu), a kde mají hlavní slovo pouze lidé se zkušeností s bezdomovectvím, důvěru získává skrze program „Pouliční právník”. V rámci tohoto programu je na vybraných veřejných místech poskytovaná právní pomoc zdarma. Prostřednictvím podobných služeb se lidé dostávají k dalším aktivitám skupiny, do nichž se postupně zapojují. Jedná se například o obranu práv lidí bez domova a prosazování dostupného bydlení. Při všech těchto aktivitách zůstává klíčové, že není vytvářena mocenská struktura. Diskuze a spolupráce je založena na principu rovnosti.

Profesionální sociální pracovníci fungují v AVM na pozici tzv. spojenců, míra a povaha jejich zapojení je v AVM určena potřebami členů, které tvoří pouze lidé se zkušeností s bezdomovectvím. Jedná se o rovnocenný, neformální vztah, v němž dochází spíše k odbornému poradenství a spojení sil v boji za společnou věc. Standardní vztah sociální pracovník – klient/ka zde nenalezneme.

Inovace v ČR

Zmíněná nedůvěra žen bez domova v sociální služby a výše uvedené příklady (ale i řada jiných) podpořily myšlenku programu, který Jako doma krátce realizuje. V tomto programu ženy bez domova fungují jako kontaktní „terénní“ pracovnice. Nemají odborné vzdělání, ale jak ony, tak jejich „klientky“ vnímají tuto neodbornost jako výhodu.
 
Zuzana, jedna z pracovnic, k tomu říká: „Nejsme profesionální sociální pracovnice, ale ta neprofesionalita mi spíš pomáhá. To, že jsem bezdomovectví sama zažila, mi umožňuje jiný pohled. Myslím, že popovídání a to, že si na toho člověka udělám čas, je mnohokrát víc než konkrétní informace. Ty jsou samozřejmě taky důležité, ale když si o ně řekneme, tak se dají vyhledat. Je dobré mít znalosti, ale ještě důležitější je osobní přístup a to že máme zkušenost.“ To se odráží i na povaze náplně práce: „Většinou děláme doprovody a správné nasměrování, ale asi úplně nejvíc takové to lidské popovídání. Pokec. To na úřadech není. A kolikrát to pomůže daleko víc než cokoli jiného.“ Zároveň ale může být peer spolupráce velice efektivní. „Vzdělání sice nemám, ale vím, co obnáší vyřizování dokladů. Mojí sociální trvalo rok, než se mnou vyřídila doklady. Nám to teď s Martinou trvalo pár týdnů.“

Samozřejmě se stává, že situace ženy, která si přichází pro pomoc, zdaleka přesahuje dosavadní znalosti a zkušenosti peer pracovnic. I z tohoto důvodu skupinu facilituje sociální pracovník, který s některými případy pomáhá, případně pracovnice směrují ženy na jiné služby, při nichž ale nabízí doprovod, podporu a také dostatek informací předem i v průběhu konzultací. Vyřizování konkrétních situací je benefitem nejen pro uživatelky, ale i pro samotné peer pracovnice. V Jako doma je role profesionálního sociálního pracovníka mentorská, podpůrná, sám (pracovník) s ženami, které přichází, nikdy nic neřeší. Tým, který tvoří 4 peer pracovnice a sociální pracovník, má pravidelné týdenní schůzky, při nichž mají ženy možnost se poradit, shrnout, co se za uplynulý čas přihodilo, rozdělit si jednotlivé úkoly. Samotná terénní práce a peer poradenství zůstává v rukou žen.
 
Kateřina k tomu říká: „Pořád se něco dozvídám. Třeba to, že Slováci jsou u nás posuzovaní úplně jinak. Přijde mi to absurdní. Myslím, že je úplně jedno, jakou má člověk národnost, tak proč mu nepomůžou?“ Momentálně jsou všechny pracovnice přihlášené do kurzu pro pracovníky v sociálních službách a spolupracují s terénní právní poradnou, již provozuje organizace In Iustitia pomáhající ženám bez domova, které zažívají násilí. Zde je jejich role poněkud odlišná od té, kterou mají v Jako doma. Fungují především jako kontaktní článek v terénu, poradenství poskytují profesionální pracovnice. Peer pracovnice si uvědomují, že poskytování pomoci není krátkodobá záležitost, ale možná i díky vlastní zkušenosti neztrácí trpělivost: „Je to běh na dlouhou trať, ale to jsem věděla vždycky. A možná to vím víc než vystudovaná sociální pracovnice, protože jsem sama taky taková byla. Vzala jsem si lísteček do kapsy, věděla jsem, že ta pomoc tam na mě čeká, ale bylo to to poslední, co bych řešila.“
 
Jak profesionální pracovník Jako doma, tak pracovnice z In Iustitia si pochvalují, že zapojení peer pracovnic umožňuje lepší a rychlejší navázání kontaktu – ať už v terénu nebo v kamenné pobočce – a větší motivaci nových klientek svoji situaci měnit. První reakce ze strany lidí bez domova jsou sice nedůvěřivé, ale brzy následují obrovské pokroky. „Nejdřív jsem tomu nevěřila,“ směje se Helena. „První myšlenka, co mě napadla, byla: jak ti může pomoct bezdomovec? Ale holky mi hodně pomohly. Vyřídila jsem s nimi za pár týdnů věci, které se mnou nikdo nevyřešil roky.“

Limity spolupráce

Jakkoli se prozatím zapojení žen bez domova do pozice peer konzultantek osvědčuje, je třeba mít na paměti i možné limity a úskalí.  Pozice peer/spolupracující osoby je náročná, vyžaduje od ní (ale i od profesionálního pracovníka) velkou míru zodpovědnosti, časovou flexibilitu i psychickou odolnost. Britský požadavek na peer pracovníky, aby měli stabilní bydlení, je díky nastavení českého systému zatím spíše fantazií, ale je vhodné, aby budoucí peer pracovnice byla stabilizovaná, měla zpracovaná případná traumata a neprocházela krizovou situací. Mapující pohovor by měl sloužit k tomu, aby kandidátka ukázala především ochotu učit se nové věci, rozvíjet se a pomáhat ostatním, zároveň aby však sama chápala podstatu empowermentu a průvodcování jako klíčové prvky své práce.
 
Po započetí spolupráce je třeba peer pracovnicím poskytovat služby jako je facilitace, supervize a samozřejmě další vzdělávání. Je zapotřebí, aby absolvovaly přinejmenším rekvalifikační kurz pro pracovníky/pracovnice v sociálních službách. Spolupráce se sociálním pracovníkem/pracovnicí je důležitá a kromě profesionální podpory na straně jedné, a lepšími výsledky v práci s klienty na straně druhé, může přinášet i další bonusy, jako je např. prolamování obav a předsudků na obou stranách. Jak uznává Eva: „Vystudovaný sociální pracovník je taky třeba, ale měl by spolupracovat s člověkem z ulice.“

Tato cesta není nemyslitelná a je jednodušší, než se zdá. Stačí překonat některé předsudky a udělat malé kroky – podat inzerát (třeba i na dobrovolnou nebo symbolicky honorovanou službu), zajistit rekvalifikační kurz (je možné ve spolupráci s Úřadem práce, pokud je na něm žena evidovaná – pokud ne, tak může „splácet“ cenu svojí prací), komunikovat a začít spolupracovat. Výsledek může být ohromující.

Kristýna Ciprová

[1] www.jakodoma.org

[2] http://www.mungosbroadway.org.uk/

[3] http://avarosmindenkie.blog.hu/