Tento článek je dialogem case managerky/sociální pracovnice Petry a peer konzultanta Vaška, který byl dříve uživatelem stejné služby, kterou nyní společně s Petrou poskytuje.
Nejprve k terminologii:
Termín peer konzultant nemá přesný jednoslovný překlad. Nejčastěji se pro přiblížení používají slova jako průvodce, poradce, důvěrník. Jedná se o člověka, který má stejné nebo podobné postižení nebo zkušenost jako cílová skupina lidí, kterým pomáhá. Na svém příkladu ukazuje, že zotavení nebo vyřešení složité situace je možné i přes všechny útrapy s tím spojené. Peer konzultant je prostředníkem mezi odborníky a klienty.
Jako case manager se označuje člověk, který koordinuje péči a podporu kolem klienta. Jeho úkolem je zajistit komplexnost služeb a sám také nějaké služby klientovi poskytuje. Často case managerem bývá sociální pracovník.
Vašek: Pomocí a podporou pro duševně nemocné se zabývám neoficiálně zhruba od té doby, co jsem onemocněl, tedy někdy od roku 2009. Bylo to po dlouhodobém pracovním a studijním vypětí na konci vysoké školy. Po dobu tří měsíců jsem neměl jediný volný den, buď jsem byl ve škole, nebo v práci. Těsně před hospitalizací se k tomu přidala nespavost, kdy jsem osm nocí nedokázal usnout, a zdravotní stav se začal prudce zhoršovat. Měl jsem bludné představy, pocit přítomnosti vyšší moci a ztrácel jsem orientaci v čase a prostoru.
Spolu s mými stejně nemocnými kamarády jsme založili svépomocnou skupinu zaměřenou na co nejlepší zotavení a smysluplné trávení volného času. Svépomocná skupina se také zaměřila na návštěvy v nemocnicích hospitalizovaných členů skupiny a na materiální i finanční pomoc. V této skupině se během let vystřídalo několik lidí, ale jádro skupiny zůstalo víceméně v nezměněné sestavě dodnes. Prožili jsme spolu dobré i špatné chvíle, mnohdy jsme se i vzájemně pohádali a na čas se nevídali, zejména když byl někdo v psychóze, nebo se mu zhoršil zdravotní stav. Vždy jsme se ale zase dali dohromady a takto fungujeme zhruba pět let.
Petra: V roce 2013 jsem nastoupila do Sdružení Práh na nově vytvořenou pozici case managera. Mými klienty jsou lidé s duševním onemocněním, konkrétně s psychotickými a afektivními poruchami z Jihomoravského kraje, zejména z Brna. Potkávám se s nimi na individuálních schůzkách a pomáhám jim s řešením jejich konkrétních situací. Pokud nemohu svým klientům pomoci sama, pak je propojuji s dalšími službami a předávám informace, jak postupovat.
Někteří lidé nás vyhledají sami nebo za pomoci svých blízkých. Využíváme ale také tzv. asertivní přístup. To znamená, že klienta aktivně oslovíme, například na základě žádosti jeho rodiny. S částí klientů se potkáváme při našich pravidelných návštěvách na psychiatrické klinice a zajišťujeme jim návaznou službu po propuštění z hospitalizace.
Vašek: Když jsem byl sám hospitalizovaný, taková služba ještě neexistovala, ale hodně mi pomohl kamarád, se kterým se vídám dodnes. Mluvil se mnou, když se mnou nikdo jiný nemluvil a snažil se mě dostat z psychózy v době, kdy do mě personál nemocnice píchal jednu injekci psychofarmak za druhou a ještě ke všemu mě zavírali do klecové postele po dobu dvou týdnů. Přístup personálu byl obecně dost špatný. Lépe řečeno s minimálním efektem ve vztahu k mému zotavení. Neměl jsem také absolutně žádný kontakt s psychologem a psychoterapeutem. Služba, kterou nyní poskytujeme, mi mohla tedy tenkrát dost pomoci.
Petra: Pro mě jako pro case managerku je nejdůležitější být klientům oporou, vytvořit vztah, ve kterém se budou cítit bezpečně a budou moci mluvit otevřeně. Nehodnotím jejich chování jako správné nebo špatné. Maximálně vyslovuji svůj názor ohledně rizik určitého jednání. Snažím se je motivovat k využívání psychiatrické péče, zároveň jim však poskytuji podporu i v situacích, kdy si zvolí jinou cestu.
Musím se však smířit s tím, že nikdy zcela neporozumím tomu, co prožívají. V tomto pocitu nejsem mezi svými kolegy sama a byl to částečně i důvod, proč jsme do našich řad přijali na pozici peer konzultanta kolegu Vaška, který má svou vlastní zkušenost s duševním onemocněním. Vašek poskytuje našim klientům zážitek hlubšího porozumění a sdílení zkušenosti se závažným duševním onemocněním. Jezdí spolu s námi za klienty a přichází „s kůží na trh“.
Vašek: Já ze své vlastní zkušenosti vím, jak důležité je nevzdávat se a bojovat s nemocí za každou cenu. Řada klientů svůj boj během života vzdává a já mohu na svém příkladu ukázat, že možnosti zotavení existují.
Je to vlastně moje první pořádná odborná práce v životě, pokud nepočítám velkou spoustu brigád z období studia. Hodně mě potěšilo, že jsem byl organizačně zařazen do týmu sociální rehabilitace, se kterým jsem měl z dřívějších dob zkušenost jako uživatel. Přidělili mi psací stůl a zázemí ve společné kanceláři se dvěma kolegyněmi. V podstatě se mi tak splnil můj malý sen, že někdy budu pracovat jako vysokoškolák a můj titul nebude jen bezcenným papírem.
Petra: Skutečnost, že mám kolegu, který byl dříve uživatelem našich služeb, je pro mě velice inspirující. Dodává mi to naději, že podobnou šanci mohou mít i mí současní klienti, pokud budou chtít. Já jim chci být v tomto oporou a budu jim nabízet svou pomoc, ale rozhodnout se musí sami, tak jako to udělal Vašek.
Vašek: Z počátku jsem měl strach, že do kolektivu nezapadnu, protože do té doby jsem byl v roli příjemce služeb. Opak byl ale nakonec pravdou. V týmu mě přijali velice dobře a se spolupracovníky jsem navázal blízké, mnohdy kamarádské vztahy. Může to být částečně zapříčiněno tím, že moje onemocnění na mně není na první pohled moc poznat. V jádru jsem také veselý a společenský člověk, a protože moje spolupracovnice byly naladěné stejně, tak jsme si, jak se říká, „sedli“.
Nejdříve jsme chodili za klienty společně a tak jsem získal spoustu cenných zkušeností. Během pár týdnů jsem si začal domlouvat schůzky s klienty sám a postupně jsem zdokonaloval svoje schopnosti, jak s nimi pracovat.
Standardní první schůzka vypadá tak, že se nejprve s klientem vzájemně představíme, domluvíme se na vykání či tykání a dále zpracujeme protikrizový plán. Na dalších schůzkách se věnujeme rozhovorům, ve kterých se snažím nechávat mluvit hlavně klienta, prokládám jej ale částmi mého příběhu o mém zotavení. Spolupráce ovšem vypadá s každým klientem trochu jinak. Rozhoduje o ní současný zdravotní stav klienta, ochota se bavit, nálada a to, jestli má klient bludy anebo slyší hlasy.
Petra: Podobně jako Vašek se i já setkávám s klienty na individuálních schůzkách, ale jeho práce se od té mé liší. Vašek s klienty neřeší praktické záležitosti jako je například vyřízení invalidního důchodu, řešení bytové situace, hledání práce, apod. Jako sociální pracovník mapuji všechny oblasti života klienta a společně s ním pracuji na tom, aby se v těchto oblastech posunoval směrem k vytýčenému cíli. Toto posouvání také plánuji. Plánujeme s klientem postupné kroky, aby byl cíl dosažitelný. Pokud je cesta k cíli náročná a klient ztrácí naději, jeví se Vaškův příběh a jeho sdílení jako zásadní pro podporu klienta v cestě za zotavením. Jeho příklad působí jako vzor a ukazuje na reálnost dosažení cílů. Další neodmyslitelnou součástí mé práce je komunikace s rodinou a celou komunitou klienta. Tady je role sociálního pracovníka nezastupitelná. Pracovník zná jak klienta, tak jeho rodinu a komunitu a často tvoří jakousi spojnici mezi klientem a jeho okolím. Na Vaškově práci je zásadní hodnota opravdového sdílení a pochopení. Ta je pro klienty velice důležitá. Vzájemně se tak naše práce prolíná a doplňuje.
Vašek: Vzhledem k podobnému osudu a prožitkům z nemoci navazuji s klienty mnohem rychleji užší vztahy než sociální pracovník nebo psycholog. S tím jsou spojena i jistá úskalí. Někteří klienti vyžadují méně formální vztahy a navíc se díky velkému počtu mých hospitalizací znám s některými z nemocnice, kde jsme se skamarádili. Přestože jsme se neviděli i několik let, většina z nich po mně často vyžaduje dál neformální chování. Vytváří to třecí plochy hlavně na společných skupinách, kdy mohou vznikat různá nedorozumění. Většinou to řeším tak, že situaci ostatním klientům vysvětlím, například, že si s někým tykám, protože se známe delší dobu. Osobně nikdy vzájemné tykání klientům nenabízím, pokud mě však o tykání požádá klient, se kterým už mám delší kontakt, pak to zvažuji. Výhodou tykání je, že vztah může být daleko osobnější. Jen je potom někdy problém si zapamatovat, s kým si tykám a s kým si vykám.
Sdružení Práh aktuálně rozšiřuje své služby v souladu s nastíněnou reformou duševního zdraví. Usilujeme o vznik Centra duševního zdraví, kde bude poskytována komplexní péče v přirozeném prostředí klienta. Její komplexnost spočívá v nabízení zdravotní, psychologické i sociální pomoci. Tato služba bude fungovat nepřetržitě, a tudíž bude moci okamžitě reagovat na potřeby klientů. Její součástí bude i krizový výjezdní tým, který umožní předcházet zbytečným hospitalizacím. Naší inspirací je Otevřený dialog1 ve Finsku, nebo fungování FACT týmu v Holandsku2 . Peer konzultant má v těchto modelech nezastupitelnou úlohu. V současné době se připravuje školení dalších peer pracovníků ve Sdružení Práh, kteří budou pracovat jako asistenti v chráněných dílnách nebo ve službě sociální rehabilitace.
Petra Stromská a Václav Rolenec
1 Otevřený dialog je revoluční přístup k léčbě psychóz a depresí, který vznikl ve Finsku. Jeho autorem je Jaakko Seikkula Ph.D.
2 FACT (FlexibleAsertiveComunityTreatment) je organizační model komunitní péče o vážně duševně nemocné vyvíjený v posledních letech v Holandsku.
